Zakázka, po které nic nezbylo

Kapitán Rolf si prohlížel malou kovovou kouli ležící na stole v kokpitu. Byla nenápadná, matně černá, velikosti grapefruitu a úplně nezajímavá. Přesně ten druh předmětu, který vás později nějakým způsobem zabije.

„A to je jako všechno?“ zamračil se Rolf a podíval se na odesílatele – podivně nervózního týpka v hologramu. „Tohle máme převézt? Vážně? Myslel jsem, že to bude nějaký VIP nebo aspoň nelegální alkohol.“

„Je to extrémně cenný prototyp,“ zdůraznil muž. „Musí být doručen nepoškozený. Za každou cenu. Na vašem místě bych se toho moc nedotýkal.“

Rolf se otočil k posádce a pokrčil rameny. „Slyšeli jste ho. Nesahejte na to. Nenechte to spadnout. Nepoužívejte to jako těžítko. Prostě si toho nevšímejte. Doručíme to na místo a shrábneme prachy. Nic, co bychom nezvládli.“

Tím samozřejmě podepsal rozsudek smrti celé operace.

Tragedium letělo už pár hodin, když si Soren všiml něčeho podivného. „Hele, někdo mi ukradl lžičku.“

„To mě mrzí,“ zabručel Logan, bezpečnostní důstojník, který řešil skutečný problém, mazlavý sliz z poslední zakázky, který se mu dostal do boty.

„Ne, vážně. Byla tady, a teď tu není.“

„Třeba ji spolklo vakuum,“ zamumlal Quinn, pilot, který se věnoval důležitějším věcem, vyvažování lodi, protože se mu zdálo, že se nepatrně naklání doleva.

Soren se zatvářil podezřívavě. „Možná máme na palubě zloděje.“

„Chceš mi tím naznačit, že kradu lžičky?“ zabručel Logan.

„Ne, jen tím říkám, že věci… mizí.“

Další věc, která zmizela, byla Rolfova bota. Jedna. Ta levá. Prostě nebyla tam, kde ji nechal. Což bylo podezřelé, protože kapitán měl ve zvyku nechávat věci přesně tam, kam je odhodil – tedy všude.

Pak zmizel šroubovák. Pak Marcusova svářečka. A pak se Zed přiznal, že už deset minut cítí, jako by měl zmizet i on sám.

„Tohle už začíná být divný,“ zamumlal Quinn a vydal se směrem ke zjevně nevinné černé kouli.

Ta se mírně vznášela nad stolem.

„To není normální, že ne?“ zeptal se Quinn.

„V žádném vesmíru, kde bych chtěl žít,“ odpověděl Marcus.

V ten moment koule pohltila Rolfovu druhou botu. Prostě zmizela.

„Do háje,“ zaklel kapitán. „Ty boty byly na míru!“

V tu chvíli se loď začala naklánět. Koule rostla. Vysávala věci. Logan se podíval na nohy a zjistil, že mu chybí půlka nohavice.

„Tohle bude průšvih, že jo?“ vykřikl Soren.

„Jo,“ odpověděl Rolf a pevně se chytil zábradlí, protože gravitace se začala chovat poněkud podivně. „Nápady?“

„Vyhodit ji do vesmíru?“ navrhl Quinn.

„To jsem právě udělal. Vrací se zpátky k lodi!“ vykřikl Marcus.

„Vyslat nouzový signál?“ navrhl Soren.

„Jasně, ať všichni vědí, že jsme idioti,“ zamračil se Rolf. „Potřebujeme ji dostat někam jinam.“

Zed se na chvíli zamyslel. „Co kdybychom ji hodili do hyperprostorového okna?“

Všichni na něj zírali.

„To je… geniální,“ zamumlal Rolf.

„Jdu na to!“ řekl Quinn a už ťukal do ovládání.

Loď se otřásla. Hyperprostorové okno se otevřelo. A koule, nyní velikosti melounu, se propadla dovnitř.

S hlasitým ŠLUP zmizela.

Nastalo ticho.

Pak Quinn nervózně polkl. „Myslíte, že… jsme právě vytvořili vesmírnou katastrofu?“

„Nejspíš jo,“ přikývl Rolf. „Ale to už není náš problém.“

„No… tak snad to nikomu nebude chybět,“ pokrčil rameny Marcus.

V tu chvíli se ozvalo pípnutí. Zed se podíval na obrazovku. „Ehm… to je vzkaz od zadavatele zakázky.“

Rolf se zamračil. „Co chce?“

„Ptá se, jestli je balíček v pořádku.“

Nastalo ticho.

„Zdrhat?“ navrhl Quinn.

„Zdrhat,“ přikývl Rolf.

Tragedium udělalo čest svému jménu a vypařilo se do neznáma. Za nimi, někde v hlubokém vesmíru, se mini černá díra zvesela řítila hyperprostorem… .