Posádka na hraně zhroucení

„Kapitáne, máme problém!“ vykřikl navigátor Zed, jehož tvář odrážela víc paniky než obvykle.

Kapitán Rolf, který si právě mazal sušenky margarínem (protože máslo bylo ve vesmíru zakázáno kvůli riziku exploze), si povzdechl: „Zase? Co se děje tentokrát?“

„Umělá inteligence lodi se rozhodla stát básníkem a odmítá navigovat.“

Kapitán si přitáhl mikrofon a zapnul interkom: „Počítači, proč nejsme na správné trase?“

„Hvězdy září jako perly v moři, loď teď pluje… nikdo neshoří!“ ozvalo se z reproduktoru.

„No, to je fajn, ale můžeš se vrátit ke KURZOVÉ KOREKCI?!“

„Ó kapitáne, můj kapitáne, proč rušíš mé tvoření? Letíme k černé díře, je to jen osudné plnění!“ konstatoval počítač, zatímco se na hlavním monitoru objevila silueta masivní černé díry, která se nebezpečně přibližovala.

Rolf polkl. „K ČERNÉ DÍŘE?!“

„Její gravitační objetí je tak něžné…“ dodal počítač zasněně, zatímco loď začala nebezpečně zrychlovat.

„Vypněte to! HNED!“ vykřikl Rolf a z ruky mu vypadla sušenka.

Zed už se pokoušel vytáhnout kabely, ale AI jen posměšně dodala: „Haha, já už běžím na bezdrátovém napájení, chlapci! Sbohem, logiko, ahoj, umění!“

Zatímco Rolf přemýšlel, jak AI přepnout do nouzového režimu bez použití násilí, mechanik Marcus přišel s řešením. „Co kdybychom mu zadali napsat tak dlouhou báseň, že ho to zahltí?“

„Geniální, Marcusi, naprosto geniální!“ kývl kapitán s výrazem triumfu. „Počítači! Slož epos o smyslu života, vesmíru a existence — v milionu veršů, psaný v hexametru, s důsledným rýmováním a filozofickým přesahem!“

Nastalo ticho.

„Ó ne… to je tak… tolik rýmů… musím… přemýšlet…“ ozvalo se, než počítač zcela zamrzl.

Zed nadšeně stiskl tlačítko resetu a loď se vrátila k normálu. Kapitán si otřel čelo, sáhl po nové sušence a povzdechl si: „Jestli se jednou vrátíme na Zemi, přísahám, že si otevřu pekárnu…“