Písek, pot a panika

Kapitán Rolf ležel na velitelské židli, která už dávno ztratila svůj původní ergonomický tvar. Se zaujetím četl galaktický bulvár "Hvězdné drby a díry v realitě", když mu do očí padl článek s titulkem: "Opuštěný luxusní resort na planetě Bublon-5 – přístup volný, wellness vybavení funkční!"

Rolf se napřímil. V očích mu vzplál oheň... šetrnosti.

„To je ono,“ zamumlal s výrazem muže, který právě objevil svatý grál firemního rozpočtu. „Tohle je přesně to, co potřebujeme. Relaxace! Masáže! Vířivky a žádná odpovědnost!“

Rozhlédl se po můstku.

Soren zrovna srovnával vlastní tep s rytmem varovného pípání. Logan krmil kaktus sušenkou. Marcus, opřený o zeď, pokuřoval z tenkého, žhnoucího drátu, který rozhodně nebyl cigareta. Komodor, seděl nehnutě v rohu, obalený dekou, tiše a zdánlivě netečně čekal, jestli ho někdo konečně přijde zachránit.

Ano. Nutně potřebovali odpočinek.

Planeta Bublon-5 se pomalu vynořila z mlhoviny jako zapomenutý drahokam. Její tyrkysové vody se líně přelévaly přes bělostné pláže a palmy se tiše houpaly v jemném, cizím vánku.

A uprostřed tohoto exotického ráje, kde se vzduch tetelil podivným klidem, se tyčil resort s vybledlým nápisem: „Lázně Duševního Ticha“.

Tragédium se s hlasitým, kovovým zaúpěním sneslo k povrchu. Resort vypadal opuštěně, téměř ospale, ale v tom tichu bylo cosi... nepatrně nesourodého – jako by to jen dřímalo a čekalo na kroky, které se teprve ozvou.

Dveře lodi se otevřely a posádka vykročila ven, vstříc klidu, který na planetě panoval. Rolf nadšeně rozpřáhl ruce. „Vítejte, přátelé! Odhoďte stres a vstupte do ráje!“

Lázně Duševního Ticha působily jako sen, který si nikdo nepamatoval, ale přesto ho všichni toužili znovu prožít.

Recepce z černého skla se leskla. Automatické dveře se otevíraly přesně s takovým zpožděním, aby člověk měl pocit, že si ho místo váží. Vzduch měl ideální teplotu. Voněl jemně po levanduli, borovici a neuchopitelné vzpomínce na ospalý letní večer, kdy jedinou starostí bylo, kdo půjde pro další pivo.

Vířivky bublaly v rytmu, který se téměř shodoval s tlukotem srdce. Osvětlení se měnilo podle polohy slunce. Hudba z reproduktorů plynula v pečlivě navržené harmonii, jež udržovala všechno ve stavu mírného omámení. Aromaterapie rozeznala vaše podvědomé pocity a nabídla vám olej „přesně na to, co nevíte, že vás trápí“.

Rolf byl v sedmém nebi.

„Tohle... tohle je ráj! Bez rozpočtového stropu!“

Logan si sedl do meditační místnosti a okamžitě se rozplakal. Prý dojetím.

Marcus si v sauně srovnával čakry podle tabulky, kterou našel pod lavicí. Netušil, že vůbec nějaké má.

A Komodor? Ten se beze spěchu usadil v houpacím lehátku a poprvé za celou dobu se pokusil o úsměv.

Jen Soren vypadal nejistě. Něco se mu nezdálo. Možná to bylo tím, že všichni byli najednou… až příliš v pořádku.

První odešel Marcus. Nezmizel fyzicky – jen jednoho rána prostě neodpověděl, když na něj Soren promluvil. Seděl po krk v minerální koupeli a tiše se usmíval. Oči měl otevřené, ale nevidoucí.

„Dejte mi ještě… chvilku,“ zašeptal. Ta chvilka trvala pět hodin.

Logan ho následoval krátce nato. V zenové zahradě si ustlal vedle svého kaktusu a zaujatě mu předčítal z brožury „Jak naslouchat sobě i ostatním“. S každou další stránkou mluvil pomaleji. V jednu chvíli přestal mluvit úplně.

Rolf se stal součástí parní lázně. Doslova. Seděl na tvrdé dřevěné lavici, ručník přes ramena, oči přivřené.

„Nikdy jsem nevěděl, že blaženost může takhle bolet,“ pronesl, než se opět odmlčel. Jeho puls se zpomalil pod hranici klinické meditace.

Jediný, kdo odolal, byl Soren.

Seděl ve strojovně resortu, obklopen daty, schématy a proměnnými, které se neřídily žádnou známou logikou. Počítač sice neochvějně tvrdil, že teplota vody je „dokonalá“ a osvětlení „optimální“, ale ani slůvko o tom, proč to tak je.

A přesně to Sorena k smrti iritovalo.

Chvíli přemýšlel, proč sám zůstává v pořádku. Opravdu se nad tím zamyslel. A pak mu to došlo.

Emoce.

Lázně pracovaly s emocemi – s neklidem, s palčivou touhou po pohodlí, s nutkavou snahou uvolnit se, s hluboce zakořeněnou potřebou být... v bezpečí.

Ale Soren byl čistě logický typ. Ne že by emoce neměl. Jen je většinou nepovažoval za relevantní vstup do systému rozhodování.

„Racionalita je nejlepší obrana proti absolutní pohodě,“ zamumlal a téměř pyšně se usmál.

Na něj prostě neměli.

A pak objevil záznam.

Starý hologram, poškozený, ale stále čitelný.

Objevil se muž. Měl na sobě plášť s logem lázní a na tváři výraz hlubokého, až podezřelého smíření. Vypadal, jako by se právě rozloučil s realitou – a bylo mu to jedno.

„Pokud tohle sledujete,“ začal klidným, příjemným hlasem, „pravděpodobně jste ještě nevstoupili do zóny hluboké relaxace. Gratulujeme. Máte šanci. Ale pozor – vaše mysl už je na nejlepší cestě k eliminaci všech zbytečných komplikací, jako je samostatné myšlení, rozhodování nebo smysl pro povinnost.“

Na chvíli se odmlčel.

„Čím déle zůstanete, tím méně budete toužit odejít. A nakonec si přestanete uvědomovat i to, že jste tu vůbec někdy byli. Lázně vám dají klid. Věčný klid.“

Soren pozvedl obočí.

„Zpočátku jsme měli úspěch,“ pokračoval hologram. „Naši klienti byli nadšení. Lázně byly navrženy tak, aby automaticky snímaly emocionální napětí a reagovaly na něj – klidným prostředím, mikrochemickou aromaterapií, přizpůsobitelným světlem a… no, menšími podprahovými impulzy.“

Usmál se s profesionální pýchou. „Systém se učil. Čím déle jste zůstali, tím přesněji věděl, co vás uvolní. A tak jste se uvolnili… “

Obraz začal kostičkovat.

„…neopakujte naši chybu. Pokud ještě můžete… utečte. Nebo se stanete součástí ráje. Navždy.“

Obraz zhasl.

Soren chvíli mlčel. Potom beze slova odpojil řídící panel a zručně přepóloval hlavní energetickou smyčku.

Idylka se roztříštila jako sklo.

Vířivky se zastavily a relaxační hudba přešla do zlověstného pískotu. Aromaterapie se změnila v kouř. A resort, zdánlivě živý, náhle působil tak, jaký doopravdy byl. Prázdný, mrtvý a falešný.

Marcus otevřel oči, ale svět kolem něj se zdál být rozostřený a vzdálený, jeho tělo tuhé jako deska, a vědomí mu zpomalilo jako vznášedlo v husté, lepivé mlze.

Logan si s očividnou úzkostí prohlížel své ruce, jako by patřily někomu jinému.

Rolf, poprvé po několika dnech kompletní otupělosti, promluvil. „Kdo mi ukradl polštář?!“

„Musíme odsud okamžitě pryč! Tohle místo... to nejsou lázně. To je past!“ vykřikl Logan s hlasem na pokraji paniky, zatímco Komodor, ještě stále omámený, se pomalu zvedal a jeho oči horečnatě hledaly únikový východ.

Celá posádka se nekontrolovaně, chaoticky vyhrnula z lázní s jedinou myšlenkou: co nejrychleji odstartovat. Ale systém lodi byl pomalý, zmatený a nestabilní – přesně jako oni sami.

Zatímco ostatní zápasili s pásy, Soren klidně spustil startovací sekvenci. „Tak jo,“ poznamenal, „uvedu to do chodu, než tady všichni umřeme nudou.“

Paluba se otřásla, motory zaskřípaly, jako by se zdráhaly opustit ospalý klid, do kterého se ponořily – a Tragédium konečně odstartovalo.

Pod nimi zůstal resort – teď jen temná, mrtvá skvrna, beze stopy po dokonalé iluzi, kterou tak pečlivě budoval. Palmy se nehýbaly. Hudba už nehrála.

A pak byli pryč. Už jen hvězdy, hluk motorů a ticho, které konečně dávalo smysl.

Kapitán Rolf pochopil, že „levně“ často znamená „nejdráž“. A když někdo inzeruje „relaxaci bez závazků“, měli byste se zeptat, kdo za vás ty závazky převezme.