Na hraně reality

Na ošetřovně vládlo zlověstné ticho. Dr. Lucien Hale seděl v rohu na otočné stoličce, nohy zkřížené, tablet na klíně a v ruce hrnek s něčím, co jen matně připomínalo kávu. Jeho brýle se leskly v tlumeném světle a zornice mu kmitaly ze strany na stranu, jak horlivě studoval poznámky.

Sérum Theta-9, vyvinuté pro zajištění emoční stability v krizových situacích. „Bez vedlejších účinků,“ mumlal si doktor. „Statisticky naprosto bezpečné. Myši byly v pohodě. Dobře, až na tu, co si začala myslet, že je dirigent.“

Zhluboka se napil.

Doktor měl rád dvě věci: pořádek ve svých záznamech a klid na experimenty. A když se loď Tragédium ocitla na několik dní v depu Orbitální servisní stanice, kde musela podstoupit pár oprav, bezpečnostní testy a certifikace, viděl v tom příležitost. Ideální čas vyzkoušet sérum Theta-9.

Podal ho všem členům posádky. Nenápadně - kapku do ranní kávy, mikrodávku do čaje a jako sprej na filtr klimatizace v tréninkové místnosti.

A pak… se vyrazil dívat. Přesně tak, jak se má – zpoza rohu, s poznámkovým blokem a velmi tichými podrážkami.

08:42 – Marcus

Ve strojovně. Klečí u hlavního potrubí.

„Říkáš, že ti taky chybí uzemnění? Chápu tě, kámo,“ přikyvuje vážně a hladí ventilační rouru. „Můžeme si někdy sednout a jen tak si popovídat, víš?“

Zapisuje si jména trubek, kterým zjevně přiděluje osobnosti. Hlavní výfuk je „Sylvie“. Rozvod kyslíku? „Poldi“.

Ani náznak stresu. Jen… hluboké přátelství s infrastrukturou.

09:15 – Rolf

Na můstku. Sedí ve velitelském křesle. V klíně drží stříbrný tác, na kterém není nic. Ale on žvýká s výrazem slastného rozjímání.

„Takhle křupavý croissant jsem neměl od Paříže-7,“ mumlá mezi sousty, která nikdo jiný nevidí.

Pod nosem má drobečky. Také neviditelné.

09:47 – Logan

V botanické laboratoři. Sedí na zemi naproti kaktusu. Oba vypadají hluboce ponoření do rozhovoru.

„…takže jestli veškerá hmota vibruje ve strunách, můžeš být zároveň rostlina a idea. Chápeš?“

Dlouhá pauza.

„Jo, taky si myslím, že vesmír má smysl. Ale ne takový, jaký si myslíme.“

Logické uvažování zůstává. Jen s novými… „diskusními partnery“.

10:03 – Komodor

Sedí ve skladu. Zírá na bílou stěnu. Ani se nehne. Oči dokořán.

Snažím se přiblížit a zamávat mu rukou před čumákem. Nic.

Stav trvalé kontemplace - buď je ponořený do hlubokého rozjímání nebo jen civí. Zenový kocour?

10:25 – Quinn

Z koupelny se ozývá zpěv. A pak výkřik.

Dveře se rozletí, Quinn vyjde s ručníkem na hlavě a s očima doširoka rozevřenýma.

Chvíli se rozhlíží, pak pronese s naprostou vážností: „Zrcadlo mě oslovilo jménem, ale to nebylo moje jméno.“

Dlouze se zadívá do prázdna.

„Teď si nejsem jistý, kdo z nás dvou se sprchoval.“

11:00 – Zed

Bloudí chodbami. V rukou drží mapu lodních šachet. Na mapě jsou červenou fixou dokreslené schody vzhůru.

„Musí to být někde tady. Schody do nebe. Výtah. Portál.“

Na můstku zkoumá stropní poklop a mluví o „bráně“. Zírá do senzorové kopule, která odráží hvězdy. Ticho.

Pak se rozpláče.

Potřeba transcendence. Emoční složka zesílena. Vysoká citlivost.

11:38 – Soren

V nákladovém prostoru. Beží. Mává rukama jako křídly.

S každým skokem zvolá: „Cítíš to?! To je svoboda!“

Skáče z přepravního boxu. Dopadne na břicho. Zvedne se, roztáhne paže a zamává. „Jsem sokol. Nezastavitelný!“

Natírá se mazivem a chce „vzlétnout k termálním proudům“. Míří do reaktorové místnosti.

Když halucinace ustaly, doktor si tiše poznamenal do deníku: „Všichni se vrátili ke své běžné, mírně chaotické rutině. Nikdo si nepamatuje nic zvláštního. Jen Komodor pořád sedí a zírá do zdi. Měl bych ho někdy vyšetřit. Nebo ne. Možná ví něco, co my ne.“

Ve vesmíru, kde je většina věcí nepravděpodobná, může být ten nejlepší lék občas jen tichá, kolektivní halucinace — pokud ji nikdo nerozebere.