Mezi hvězdami a hříchem

Loď Tragédium letěla. Někam. Kam přesně, to nevěděl ani sám navigátor.

Kapitán Rolf seděl ve své kajutě v županu s vyšívanými měsíčky, kalíšek recyklovaného vína po ruce, a zíral na starý psací terminál. Na obrazovce pomalu blikala slova:

„…a když se jejich rty konečně setkaly u okraje reaktoru, čas se zastavil. Gravitace povolila. Kapitán Astrelian věděl, že porušil Kodex 4.1.7, ale v ten moment se rozhodl: láska je silnější než kvarkové pole.“

Rolf přikývl. „To zní věrohodně.“

Zvedl obočí a uložil kapitolu.

Pod pseudonymem „R. Moonblossom“ měl Rolf vydaných už 14 románů. Vystupovala v nich hlavní postava inspirovaná ním samotným – silná, vousatá autorita s majestátní bradou a vášní pro termální sprchy.

Když se posádka hádala o chybějící šroub, Rolf v hlavě skládal sonet o zakázaném dotyku ve strojovně.

Když Marcus chystal večeři, Rolf přemýšlel, jak popsat „dotek rtů chutnajících po iontové polévce“.

Když Quinn omylem otevřel kapitánův osobní archiv a zahlédl složku „Zpověď v nulové gravitaci“, mezi posádkou se rychle rozšířil nový mýtus: že kapitán tajně podstupuje terapie ve stavu beztíže.

Rolf se usmál. Pak vstal, narovnal župan a naplnil si kalíšek.

Komodor Ignor ho sledoval se svým obvyklým pohledem kočičího podezření. Možná tušil. Možná už četl „Hříšné orbitální sliby“. Ale mlčel. Protože skrýval své vlastní tajemství: „Neoficiální kroniku budoucího kapitána“.

Marcus svižně kráčel do kapitánovy kajuty. Došla izolepa a kapitán měl ve stole poslední roličku. Jejich loď ztratila jednu stabilizační klapku a Marcus ji potřeboval neprodleně opravit.

Dveře byly zavřené. Marcus zaklepal a pak – protože je to Marcus – vešel bez čekání.

Uvnitř byla tma. Jen světlo obrazovky osvětlovalo postavu sedící u stolu. Kapitán Rolf seděl nehnutě, záda vyrovnaná, jako by právě psal velitelské hlášení. Prsty tančily po klávesnici s nečekanou ladností.

Na monitoru svítil růžový text:

„Jeho dech zrychloval, jak se vznášeli ve vzduchové kapse lásky – a hvězdy kolem nich svítily jako svědci jejich tajemství…“

Marcus zmrznul v pohybu.

Rolf se pomalu, s výrazem chladnokrevného vraha, otočil.

„Ano, Marcusi?“

Mechanik polkl. „Já… jdu jen pro izolepu.“

Ticho. Obrazovka tiše blikala.

Kapitán odsunul židli. Vytáhl roličku izolepy, podal ji Marcusovi a s ledovým klidem pravil: „Báseň o reaktoru. Symbolika. Velmi... výživné. Technické.“

Marcus přikývl, otočil se, zakopl o koberec, zachránil izolepu a vycouval.

Dveře se zavřely.

O chvíli později se z kajuty ozvalo dramatické šeptání do diktafonu: „Poznámka: Marcus má ruce jako z oceli... ale i on může být zasažen šípem emocí…“

Zdroj příjmu Tragédia byl nadále záhadou hlubší než ta nejtemnější černá díra. Nikdo pořádně nevěděl, odkud peníze přicházejí – a upřímně, nikdo se ani neptal. Protože ve vesmíru, kde je všechno proměnlivé a absurdní, je stabilní tok financí jedinou jistotou.