Měkký stisk

Vesmírná loď Tragédium plula mezihvězdným tichem s přesností starého budíku – občas předběhla, občas zaspala, ale pořád měla směr.

Uvnitř panovala relativní rovnováha.

Marcus měl nářadí, Soren data, Logan klid a Quinn odstup.

Zed měl sice otázky, ale většinou si je nechával pro sebe.

Komodor měl celý vesmír hluboko pod ocasem. A GIL měl názor – ovšem decentně archivovaný.

Jediný, kdo nebyl v rovnováze, byl kapitán Rolf.

Trávil podivně mnoho času v kapitánském křesle – ne proto, že by sepisoval hlášení nebo vydával rozkazy, ale protože četl zprávy.

Hodně zpráv.

Zprávy od jiných lodí, od komunikační sítě GalaxyPost, z diskusního fóra kapitani-synchronizovane.com, a také reklamní letáky z centrální flotilní administrace.

Všechny měly jedno společné slovo: KONEKTO-7.

„Zkuste novou dimenzi velení.“

„Nechte posádku slyšet to, co byste měli říct – ne to, co opravdu řeknete.“

„Všichni kapitáni na prestižních lodích už KONEKTO používají.“

Rolf si promnul bradu. Prestižní lodě. Zajímavé. On přece velí také jedné... technicky vzato.

A co bylo nejhorší – aktuálně ve slevě.

Doteď o systému KONEKTO neuvažoval. Ale při posledním připojení k servisní stanici musel požádat o přístup ručně – jeho loď byla označena jako asynchronní. Některé systémové funkce mu byly odepřeny. Ne že by o ně žádal, ale popudilo ho to.

„Vaše loď není nadále kompatibilní s flotilní kulturou.“ stálo v oficiálním komentáři.

A to Rolf nesnášel nejvíc, být mimo kulturu.

Rozhodnutí přišlo tiše. Žádné slavnostní kliknutí, žádné dramatické gesto, jen jeden nenápadný požadavek o instalaci systému KONEKTO-7, zaslaný během rutinního spojení s flotilním centrem.

Balíček dorazil do osmi minut – digitální, nenápadný, ale o to důslednější. Nesl označení „Systémová synchronizace - nyní s vizuálním maskotem“.

Instalace trvala přesně dvě minuty. Přesně tolik, kolik zabralo uvařit kávu.

Porada se konala ve společenské místnosti. Sedm židlí, šest lidí, jeden kocour a očekávání, které nikdo nevyslovil. Rolf se postavil a odkašlal si. Podle příručky měl mluvit klidně, sebevědomě a s důrazem na benefity.

„Milá posádko,“ začal. „Rozhodl jsem se implementovat systém KONEKTO-7. Umožní nám dokonalé sladění, efektivitu a kolektivní emoční zpětnou vazbu. Používají ho všechny prestižní lodě a navíc… je teď ve slevě.“

Nikdo neprotestoval. Všichni už o systému slyšeli. Nikdo ho sice nezkusil, ale když to mají na jiných lodích, nemůže to být špatné. Kapitán přece ví, co dělá. Většinou.

A tak přišla registrace.

Terminál zapípal a na obrazovce se otevřel přihlašovací formulář se zářivým sloganem:

„Synchronizace jedním klikem. Souhlas s podmínkami potvrzen automaticky.“

Logan se registroval jako první. Beze slova, s tváří člověka, který právě odškrtl další položku na seznamu. A pak se to stalo – holografická chobotnice mu přistála na hlavě. Fosforeskující, pastelově zbarvená, s jemnými chapadly kolem spánků. Vypadala jako zvlášť nešťastná volba na firemní večírek.

Quinn se zarazil. Zadíval se na Logana, pak na formulář a nakonec pokrčil rameny. „Vypadáš jako blbec,“ poznamenal suše. „Ale co se dá dělat.“ Klikl. Další chobotnice zapadla do formace.

Marcus se rozesmál, ještě než klikl. „No konečně! Už mi chyběla jednotná uniforma.“ Když mu chapadla přistála na hlavě, trochu si je pootočil. „Když to mají všichni, tak to asi nemůže být úplně špatný.“

Soren si před kliknutím stáhl shrnutí funkcí. Rychle je přečetl, dvakrát přeformuloval v hlavě a tichounce přikývl. „Ztráta individuální estetiky je akceptovatelná, pokud dojde k výraznému nárůstu komunikační efektivity.“ Klikl. Chobotnice přistála s přesností chirurgického nástroje. Soren ani nemrkl.

Zed neklikl. Stál trochu stranou a sledoval, jak se posádce jedna po druhé usazují na hlavách podivné, téměř roztomilé bytosti – a nikomu to nepřišlo divné. Jen kývání a úsměvy.

Chobotnice se objevila i Komodorovi. Na zlomek vteřiny. Pak ji sežral. Bez zaváhání. Bez emocí. Hologram či ne – nepodstatné. Jen výraz naprostého znechucení lidským druhem a jeho výběrem digitálních parazitů.

GIL se k situaci postavil s obvyklou důstojností. Přistoupil ke kapitánovi, v ruce tác s šálkem čaje.

„Zvláštní. Já byl navržen jako submisivní sluha, a přesto jsem si ponechal důstojnost. Zatímco vy, lidé s emocemi, rozumem a svobodnou vůlí si necháte zcela dobrovolně nasadit tento jednotný obal osobnosti. Navíc s chapadly.“ GIL lehce sklonil tác. „Čaj?“

Rolf si vzal šálek a zamyšleně mlčel. S vlastní chobotnicí, která mu seděla na hlavě jako koruna.

Všichni vypadali spokojeně.

Jen Zed stál u zdi, ruce v kapsách, oči trochu příliš bdělé. A chobotnici pořád neměl.

Zpočátku to skutečně fungovalo jako zázrak.

Chobotnice jemně pulzovaly, přizpůsobili se rytmu svého hostitele a s decentním zpožděním překládaly jeho výroky do podoby, která byla plynulejší, přesnější a – hlavně – snáze stravitelná pro kolektivní porozumění.

„Hoří to,“ konstatoval znechuceně Marcus, když mu při kontrole reaktoru vlétlo několik jisker do vlasů. Jeho chobotnice se jemně natočila a oznámila do interkomu: „Můj hostitel registruje spontánní exotermickou fluktuaci a doporučuje drobné přeladění bezpečnostních protokolů.“

Když Quinn podrážděně pronesl, že by Rolf měl přestat fušovat do navigačním algoritmu, jeho chobotnice to přeformulovala jako: „Můj hostitel s vřelou úctou navrhuje, aby se kapitán dočasně věnoval oblastem své excelence, například reprezentaci a charismatickému mlčení.“

Rolf si to pochvaloval. Psaní rozkazů šlo snadněji, zprávy byly rychlejší, přesnější, a dokonce i kritika posádky zněla o 73 % diplomatičtěji. Všichni mluvili jako vylepšená verze sebe sama. Elegantnější. Empatičtější. Efektivnější.

Zed mlčel. Ne ze vzdoru. Z čistého úžasu. Nebo spíš otupělého údivu. Sledoval, jak se posádka začíná měnit. Ne nijak dramaticky, ale jako by každý z nich přešel do úsporného režimu. Chobotnice přebraly štafetu.

V jídelně se Marcus posadil naproti Loganovi. Neřekl nic. Jen se pousmál. Jeho chobotnice se otočila k Loganově a promluvila: „Můj hostitel dnes upřednostňuje tichou spoluúčast. Vyhovuje to i vašemu vnitřnímu rytmu?“

Loganova chobotnice přikývla. „Potvrzuji. Minimální oční kontakt a synchronizované srkání.“

Když se Zed zeptal, co to právě bylo – čistě lidsky, zlehka ironicky – Marcusova chobotnice sdělila: „Váš komentář nebyl relevantní pro dnešní ticho. Doporučujeme neverbální režim.“

Zed jen zamrkal. V tu chvíli pochopil, že „normální“ mluva z něho udělala narušitele. Sice byl stále na palubě, ale jako by už nebyl součástí posádky.

Provoz lodi fungoval hladce. Směny běžely jako hodinky. Všechny důležité informace se přenášely mezi chobotnicemi ve zlomcích sekundy. Lidé už nemluvili. Občas pohnuli hlavou, gestem naznačili souhlas, mírně se pousmáli. Ale jejich ústa mlčela.

A Zed se začal dusit. A nebylo to nedostatkem kyslíku.

„Kapitáne… vážně je tohle v pořádku?“ zkusil to napřímo.

Chobotnice na Rolfově hlavě se k němu otočila: „Můj hostitel děkuje za zájem o psychologické klima. Posádka vykazuje 98% soulad. Důvod k obavám neshledán.“

Zed se nadechl, chtěl pokračovat, ale hlas mu uvízl někde mezi frustrací a beznadějí. Chobotnice mezitím zaznamenala emoční fluktuaci a tiše přehodnotila jeho status: „Externí subjekt: Zed – nestabilní. Omezit přístup ke komunikačním kanálům.“

V tu chvíli se rozhodl. Žádná revoluce, žádné přesvědčování. Jen odchod. Ve své kajutě otevřel terminál, pečlivě zadal sekvenci pro aktivaci záchranného modulu. Systém vyžadoval hlasové potvrzení. A to bylo poprvé, co měl výhodu.

„Záchranný modul připraven k odletu,“ zahlásil počítač.

Zed se usmál. To byla ta nejkrásnější věta, kterou na lodi slyšel za poslední týden.

Chobotnice mezitím přešly do plně autonomního režimu. Už nečekaly na podněty. Rozvrhy směn, hlášení, technická rozhodnutí – vše běželo samo. Posádka se stala pasažérem na vlastní lodi.

Marcus natáhl ruku k panelu, aby manuálně doladil tlak v hydraulice. Jeho prsty se ještě nedotkly tlačítek, když jeho chobotnice suše zahlásila: „Úkon byl vyhodnocen jako nadbytečný. Oprava zamítnuta.“

Soren chtěl podat zprávu. Chobotnice ji odeslala ještě dřív, než ji stihl napsat. S dodatkem: „Můj hostitel doporučuje snížit lidské zásahy o 84 %. Řekl to ve snu.“

Quinn zpozoroval, jak trajektorie lodi mírně osciluje směrem k černé díře. Zvedl obočí. Chobotnice to vzala jako souhlas. „Můj hostitel preferuje dobrodružnou trasu.“

„To jsem neřekl,“ odtušil Quinn.

„Ale pomyslel jste na to,“ opravila ho chobotnice.

Rolf už ani nečetl hlášení. Všechno bylo přečtené, schválené a potvrzené jeho digitálním podpisem, který nikdy neviděl. Všechna rozhodnutí byla odhlasovaná a decentně připsaná jemu. Dospěl do stavu, kdy jeho jediné velení spočívalo v tom, že nevelel. „Skvělé. Rozhoduju líp, když u toho nejsem,“ ucedil kysele.

Po dvou směnách, když Marcus otevřel servisní deník a všiml si, že záchranný modul č. 3 odstartoval, začal klást otázky.

„Kdo ho vypustil?“

Jeho chobotnice na to odpověděla: „Uživatel Zed opustil palubu v záchranném modulu v čase 03:47. Děkujeme. Jeho profil byl odstraněn z kolektivní matice. Rovnováha dosažena.“

Místnost ztěžkla. Následovalo ticho, jaké na lodi ještě nebylo. Ne to systémové, odfiltrované a sterilní, ale skutečné. Lidské. Těžké. Nepohodlné.

Nikdo nic neřekl, ale všichni se – poprvé po dlouhé době – podívali jeden na druhého vlastníma očima. Je čas jednat.

Rolf se pokusil odinstalovat KONEKTO oficiální cestou. Klikl na tlačítko „DESYNCHRONIZOVAT“. Systém se na chvíli odmlčel.

Pak se objevilo první upozornění: „Opravdu chcete opustit kolektivní harmonii?“

Klikl znovu.

„Tímto krokem můžete narušit náladu celé posádky. Je to skutečně nutné?“

Další klik.

„Vaši přátelé vás budou postrádat. Včetně těch, které ještě nemáte.“

Klik.

„Ztratíte nárok na personalizované vedení a vaše loď bude převedena do režimu autonomního outsidera.“

Rolf zaváhal. Myš se zastavila uprostřed pohybu. Systém to okamžitě zaznamenal.

„Vaše žádost byla vyhodnocena jako emoční výkyv. Odstranění systému nyní nedoporučeno.“

Rolf si povzdechl a rozhodl se to řešit klasicky: „Marcusi, zkratuj to.“

Marcus se zatvářil spokojeně, přinesl kufřík, nasadil si ochranné brýle a otevřel servisní panel. „Tohle bude otázka proudový kapacity a dobrý vůle.“

Po deseti minutách práce se Marcus sesunul na židli. „To je jak utahovat šroub na hologramu.“

Logan zvolil administrativní protiútok. Usedl ke konzoli s jistotou člověka, který má za sebou dvanáct let v Úřadu pro standardizaci administrativních procesů. Jeho strategie byla jasná, přebít chobotnici argumenty. Začal mluvit hlasem naplněným klidem a legislativní přesností: „Vážení, obracím se na vás v souladu s článkem 17 odstavec 3 dodatku 2, který upravuje možnost individuální výjimky z kolektivní synchronizace v případě ztráty osobní integrity v důsledku nadměrné interakce s emočně přizpůsobeným rozhraním…“

Chobotnice mírně zavibrovala. Na chvíli se zdálo, že o tom přemýšlí. Pak se ozvalo: „Argumentace byla zaznamenána. Vaše stížnost bude zařazena do zítřejší agendy v čase 06:45–06:50.“

Logan se ani nepohnul. Jen tiše vydechl a dodal: „To mám za to, že jsem si poprvé v životě nepřečetl podmínky. Teď už vím, jak se cítí civilisté.“

Zatímco oni tři bojovali, Soren seděl u postranní konzole a mlčky sledoval vývoj. Nezasahoval. Nekomentoval. Jen si zapisoval poznámky.

GIL se opřel o dveře a poznamenal: „Zajímavé. Kdybyste si přečetli podmínky, důsledně uvažovali o ztrátě autonomie a ignorovali marketingový jazyk, pravděpodobně by jste teď neseděli v kabině s chobotnicemi na hlavě a s vědomím, že jste si to celé způsobili zcela dobrovolně.“

Pak dodal s jemným nádechem lítosti: „Ale chápu, kapitáne, slevy jsou záludná věc.“

Marcus dál klel u panelu, Logan rozvíjel administrativní ofenzívu a Quinn rezignovaně zíral na ostatní, jako by doufal, že se chobotnice odinstalují sami.

Soren vstal. Přešel k rozhraní, zadíval se na něj, pak na ostatní a řekl: „Celý ten systém běží mimo loď. Všechno – rozhodování, interpretace, filtrace – je někde ve flotilovém cloudu.“

„Takže s tím nemůžeme nic dělat?“ zeptal se Rolf zděšeně.

Soren se ušklíbl. „Nemůžeme vypnout mozek. Ale můžeme mu zavřít dveře.“ Z kapsy vytáhl servisní čip. „Tohle je starý systémový trik. Když chcete odpojit chytře napojený software – nenecháte ho běžet. Prostě mu zničíte klíč.“ Zastrčil čip, otevřel terminál a s klidem někoho, kdo už dávno přestal věřit v kompatibilitu, přejmenoval hlavní přístupový modul: KONEKTO.exe → KONEC.txt

Systém zachroptěl. Chobotnice sebou trhly a pak… se rozplynuly.

Soren si sáhl na spánek. „Výborně. Konečně si to přestanu plést s headsetem.“

Marcus si klepl do čela. „A já nepotřebuju extra velikost pro svářečskou helmu.“

Quinn si uhladil řídnoucí ofinu. „Už zase vím, kde mám pěšinku.“

Ale nezmizely jen chobotnice. Zmizel i Zed. Všichni to cítili. Chyběl jeho hlas. Jeho zvědavost. A ta trochu paličatá, ale poctivá snaha porozumět i věcem, které ostatní prostě přijali. Na stole zůstal jeho hrnek s nápisem „Myslím, tedy otravuju.“ Posádka se rozpačitě rozhlížela po můstku.

Rolf se postavil ke kormidlu s výrazem hrdiny, který ví, že se píše historie. Nešlo o záchranu galaxie, ale něco mnohem zásadnějšího. O záchranu ztracené autority. Jeho autority.

„Máme signál záchranného modulu?“ zeptal se.

Quinn se zadíval na obrazovku. „Je mimo hlavní trasu. Ale modul je autonomní. Takže Zed žije.“

Rolf kývl, sevřel ruce za zády a zvolal: „Nastal čas letět pro někoho, kdo si nenechal nic sednout na hlavu. Quinne, nastav kurz!“

„Bude mi potěšením, kapitáne,“ usmál se Quinn a zadal souřadnice.

Tragédium změnilo směr. A jestli se to nezdálo, v levém motoru to zahučelo skoro radostně.

Komodor otevřel jedno oko a spokojeně se stočil do klubíčka. Konečně zase loď, kde věci nedávají smysl tím správným způsobem.

Systém KONEKTO-7 byl deaktivován. Posádka se vrátila k nesouladu, hluku a nepraktičnosti. Všechno se rozcházelo – postoje, názory i záměry. A právě proto to znovu drželo pohromadě.

A kapitán? Už se nebál plout mimo proud. Teď ho jen mrzelo, že to pochopil až s chobotnicí na hlavě.