Kosmický salát kapitána Rolfa

Na palubě Tragédia, té nejslavnější (a nejméně provozuschopné) lodi Galaktické flotily, se jednoho dne kapitán Rolf probudil s velkým rozhodnutím.

„Odteď budeme soběstační!“ zahlásil při ranním briefingu, zatímco si do čaje sypal instantní brokolici.

Posádka, zvyklá na jeho náhlé osvícení po nočním snění (které většinou skončilo mimořádnou evakuací), ztichla. Zvedl se jen Zed, který zamyšleně nadhodil: „Hmm, něco jako... budeme jíst světlo, dýchat naději a ve volném čase si pěstovat iluze?“

„Ne, ne, ne,“ mávl rukou Rolf. „Mluvím o ZEMĚDĚLSTVÍ. Budeme pěstovat zeleninu!“

Vesmírná zahrada začala jako malý projekt ve skladu B, vedle potravinových balíčků, zbylých z mise na Omicron VII, tak radioaktivních, že k nim byl přiložen manuál, olověná rukavice a Geigerův čítač.“

Kapitán přetvořil sklad na „HydroZónu 1“. Osvětlení a zavlažovače nainstaloval sám. Trvalo to tři dny a čtyři zkraty.

První sklizeň tvořila ředkvičky odrůdy „Naděje umírá poslední“, salát, který se hýbal a něco, co se později ukázalo jako mutovaná forma petržele s telepatickými sklony.

„To je revoluce v lodním stravování!“ hlásal Rolf, když rozdával misky s „kosmickým salátem“. Soren jen seděl a pozoroval listí, které mu v hlavě šeptalo, že je adoptovaný. Ostatní opatrně míchali salát vidličkou a nikdo se neodvážil ochutnat.

Po týdnu se ukázalo, že domácí zelenina má drobný problém: reagovala na stres. Když se loď otřásla kvůli plazmové bouři, salát se pokusil prorůst do větracího systému. Když si posádka stěžovala, že se to nedá jíst, rostliny zvadly z psychického nátlaku. A když Rolf začal s motivačními proslovy, jedna paprika se demonstrativně sama vypařila.

Zemědělský experiment definitivně skončil po incidentu, kdy hrášek napadl kocoura. Kocour, jakmile zaznamenal pohyb, přivřel oči, nakrčil se a vyhodnotil situaci. A pak – během několika vteřin – vzal do zaječích. Od této chvíle bylo i kapitánovi jasné, že zemědělství na palubě není možné.

„Tak jo,“ povzdechl si Rolf, když kompostér zavrčel a navždy spolkl poslední zbytky jeho botanického snu.

„Aspoň víme, že jsme to zkusili,“ povzdechl si.

Zed se opřel o stěnu a díval se směrem ke stropu, odkud ještě kapala voda z dočasného zavlažovacího systému. „Víte, kapitáne… možná by bylo lepší začít s něčím jednodušším.“

„Třeba?“

„Třeba pěstovat důvěru posádky. Ta zatím nikde neroste.“