Kapitán, co se (ne)stal legendou

Na Tragédiu krize obvykle přicházejí hlasitě. Sirény, výbuchy, hádky ve strojovně. Tahle ale přišla tiše. Jako šepot v koupelně. A právě proto byla nebezpečnější než všechny předchozí.

Rolf se opatrně naklonil k zrcadlu. Prsty si pročísl vlasy a ztuhl, když zahlédl stříbrný pramínek trčící jako vlajka na zpustošeném bitevním poli. Nešlo ho přehlédnout, bylo jich najednou hodně. Naklonil hlavu na stranu, aby si prohlédl pravou skráň, a pak levou – v každém koutě se blyštěla další a další stříbrná vlákna.

„Tohle už není náhoda,“ zamumlal a těžce si povzdechl.

„Další šedý vlas,“ pronesl nahlas, s podivným klidem. „Už jich mám víc, než bych měl… Kdo mi to udělal?“

Chvíli se nehnutě díval na svůj odraz v zrcadle, tíha zoufalství se mu plížila do mysli jako chladný stín. Kdy stihl takhle zestárnout? Ale pak… v tom tichém okamžiku rezignace, se mu v hlavě zrodil plán.

Toho rána se objevil na můstku s páskou přes oko.

„Ztratil jste oko?“ zeptal se Logan opatrně.

„Ne. Získal jsem nový pohled na život,“ odvětil kapitán suše. „Je čas přestat hrát podle pravidel. Dnes začínáme novou kapitolu. Staneme se vesmírnými piráty!“

Nikdo se nepohnul.

„Piráty?“ zopakoval Zed.

„Přesně tak,“ řekl Rolf, a ukázal mapu. „Když nemůžeš dostat to, co chceš legálně, musíš to zkusit jinak. Tady máme konvoj s nákladem instantního kakaa. Zaútočíme ještě dnes.“

Přepadení lodi s kakaem proběhlo překvapivě hladce – až podezřele. Posádka nákladní lodi Sladká Mira na výzvu „Vzdejte se kakaa nebo vás rozstřílíme!“ odpověděla pouze: „Berete i sušené mléko?“ Kapitán Rolf teatrálně odmítl: „Nejsme barbaři.“ Naložili tři kontejnery a slavnostně je umístili do skladu.

Když Sladká Mira zmizela z radaru a v lodní kuchyni to vonělo kakaem, nastalo na můstku podivné ticho. Nikdo nečekal, že to půjde tak snadno. Logan se opřel o konzoli, Marcus si sundal rukavice, jako by právě dokončil náročnou operaci, a Quinn pomalu, s výrazem naprosté důležitosti, připsal do lodního deníku poznámku „první úspěšný útok“. A pak, jako by se něco zlomilo, začali pomalu kývat hlavami.

„Tohle... bylo uspokojivé,“ řekl Logan.

„A vlastně i docela zábavné,“ přidal se Marcus.

„Jestli budeme takhle úspěšní dál, budeme do týdne provozovat vesmírnou kavárnu,“ poznamenal Soren sarkasticky a upil z hrnku.

Rolf se na ně otočil, oči mu jiskřily. „Pánové,“ pronesl slavnostně, „je načase, abychom to vzali vážně. Upravíme loď!“

Přestavba Tragédia začala okamžitě. Soren přesměroval energii z botanického modulu, do podpory zbraňových systémů. Marcus přitáhl z hangáru staré obranné drony, přivařil je ke kýlu a tvrdil, že „když vypadají nebezpečně, nebezpečné jsou“. Logan přemaloval trup – nejprve neuměle, pak s rostoucím zápalem. Stylizovanou lebku s překříženými paralyzéry místo kostí doplňoval nápis „Vaše zboží, naše radost.“.

Trvalo to celý týden, zkratovalo při tom pár pojistek a zmizely dvě svářečky, ale když se znovu usadili na můstku, jejich loď už nevypadala jako unavený kus šrotu. Vypadala jako... začínající legenda.

„Jestli nás začnou brát vážně, vesmír má větší problém, než jsme si mysleli,“ poznamenal Soren suše a šel si pro další kakao. S maršmelouny. S hromadou maršmelounů.

Přepadli další loď. Šlo o dopravní modul s nákladem plyšových tapírů pro zoologickou zahradu na planetě Glorp-5.

„Vzdávám… tedy! Vzdejte se! MY JSME PIRÁTI!“ zakřičel Rolf do komunikátoru.

„My jsme charita,“ odpověděla překvapená starší dáma z druhé strany. „Chcete... jednoho plyšového tapíra?“

„Ano,“ řekl Rolf a dramaticky se odmlčel. „Ale jeden je málo. Mám posádku.“

Následovaly další přepady: kontejner s jogurtem (prošel), loď převážející osm tun katalogů s umělými trávníky (ignorována), a nakonec malý zásobovací modul, který měl na palubě zásilku interiérových vůní pro luxusní orbitální hotely.

„Tady Tragédium,“ zahřměl Rolf do vysílání, „připravte se být okradeni!“

„Tady je modul Svěží vánek,“ ozval se z druhé strany unavený hlas. „Jsme neozbrojení a máme jen levanduli.“

„Levandule stačí,“ přikývl Rolf. „Vyložte to všechno!“

Modul se bez odporu podřídil. Posádka ukořistila padesát difuzérů a nepočítaně vonných kapslí.

Na můstku to druhý den vonělo jako v nejluxusnějším nevěstinci v celé galaxii – nečekaně intenzivně, což sice nesnižovalo bojovou morálku, ale Soren si musel sednout pod ventilaci, protože se mu po patnácti minutách začaly třást ruce.

Ostatní členové posádky se pomalu nořili do polospánku. Kapitán byl však na vrcholu blaha. Nasával vonnou mlhu z difuzéru a slastně přivíral oči.

„Tohle je sen každého kapitána, cítit se jako v lázních i uprostřed bitvy!"

„Výborně. Kapitán v rauši, posádka v bezvědomí. Ideální taktika. Doufám, že nás nepřepadne horda masérů,“ poznamenal odevzdaně Soren a přisunul se blíž k ventilaci.

Vůně levandule se ještě držela v rozích můstku, když Tragédium zachytilo malý eskortní modul bez doprovodu. Vše naznačovalo snadnou kořist.

Logan sjel údaje na obrazovce. „Transport D-917. Směr: Domov vysloužilých důstojníků – Aurora Prime. Šest pasažérů. Samí bývalí velitelé, admirálové a stratégové.“

„Tohle bude výkupné století,“ ušklíbl se samolibě Rolf.

Navázali spojení s eskortní lodí a oznámili podmínky.

Chvíli bylo ticho. Pak se z komunikačního kanálu ozval otrávený hlas: „Vezměte si kterého chcete. Hlavně rychle.“

Když starého pána přivedli na palubu Tragédia, působil neškodně. Usedl do křesla, opřel si hůl o koleno a s lehce pohrdavým úsměvem pronesl:

„Jsem kapitán Oswald Grimbach. Tohle měl být únos? To si říkáte piráti? No, chlapci... já vás naučím, jak se to dělá pořádně.“

Grimbach se usadil na můstku, jako by mu patřil. Nepotřeboval pozvání. Potřeboval židli, terminál a publikum. A to všechno na Tragédiu měl.

Začal zlehka – kritikou směrování manévrových trysek. Pokračoval přenastavením obranných senzorů. „Kdo tohle nastavoval? Opice?“ pronesl s ledovým klidem, zatímco oči posádky vyjeveně těkaly.

Pak převzal hlášení. A nakonec přešel k Rolfovým rozkazům.

„Zastavení v sektoru 9? Vždyť tam se otáčí gravitační proudy jako kolotoč! Amatérské!“

„Tenhle navigační vektor je urážka všech lodních systémů!“

„Marcusi, ten motor zpíval falešně ještě před vaším narozením!“

Začal si vést vlastní kapitánský deník, jako by Tragédium už nebylo Rolfovou lodí, ale jeho osobním projektem.

Posádka trpěla. Soren plánoval sabotáž. Logan si pořídil špunty do uší. Zed mlčel, ale jeho tik v oku hovořil za vše.

„Je to jako mít na palubě hologram vlastního selhání,“ posteskl si kapitán u večeře, zatímco kapitán Grimbach v podpalubí „optimalizoval“ zásoby a celá loď se chvěla pod jeho neúprosnou „péčí“.

Zahnaný do kouta a s autoritou v troskách, Rolf učinil zoufalé rozhodnutí. Otevřel rodinný kanál.

„Matko… napadlo mě, že bys mohla poznat někoho skutečně výjimečného. Bývalý kapitán. Skvělá taktika. Pevné názory. Myslím, že budeš nadšená.“

Irina C. Moonblossom, žena tvrdší než titanová slupka meteoritu, přistála o dva dny později – v expresním modulu a s výrazem, který by dokázal ukáznit i černou díru.

Na můstku si podali ruce. Grimbach formálně. Irina odměřeně. Pak si navzájem změřili postoje a úhly držení těla. A pak to přišlo.

Do čtyř hodin se stihli pohádat o obranné strategii, rozmístění světel na můstku a významu výrazu „prioritní signál“.

Do šesti hodin sladili pohled na zásady velení a podepsali provizorní dohodu o společném rozkazování.

Do deseti už spolu plánovali otevření nezávislé velitelské akademie.

Druhý den zmizeli.

Bez rozloučení. Bez vysvětlení. Zůstal jen lakonický záznam v lodním deníku: „Záchranný modul odstartoval v 05:42. Bez povolení.“ A poslední, co z interkomu zachytili, byla otázka: „Myslíš, že se vejdeme do jednoho velitelského křesla?“

Na můstku zavládlo ticho.

Rolf upřeně zíral na prázdnou obrazovku, jako by si pořád nebyl jistý, jestli se to skutečně stalo.

Soren tiše usrkl kakaa. Tentokrát s kapkou smetany – v rámci oslav. Logan beze slova roztrhal seznam výmluv k „náhodnému výhozu pasažéra“, který nosil v kapse už druhý týden. Zed pomalu vytáhl harmoniku. Neuměl na ni hrát, ale chvíle si to žádala.

„Nastartujte motory,“ pronesl Rolf, stále nepřítomně. „Rychle. Než si to rozmyslí.“

Nikdo neprotestoval. Nikdo nemluvil. Loď zabzučela a vydala se vstříc… čemukoli.

A tak skončila pirátská éra Tragédia. Bez výstřelu, bez slz, jen s úlevným povzdechem posádky a zbytky levandulové vůně na můstku. Kapitán si sundal pásku z oka, narovnal uniformu – a řekl si, že být starý neznamená být mimo hru. Znamená to jen, že čím jsi starší, tím hlasitější dáváš rozkazy.