Já, nobot

Tragédium klouzalo vesmírem s elegancí starého veterána, který už nehraje na rychlost, ale na styl. Kontrolky na palubní desce tiše pulzovaly v rytmu životních funkcí stárnoucí lodi. Místy se loupal nátěr, místy se loupali i členové posádky. Pláže na planetce Solária jsou sice krásné, ale bez opalovacího krému poněkud nebezpečné.

„Tohle vypadá na plazmovou bouři třetího stupně,“ řekl Zed a nervózně polkl. „Podle protokolu bychom to měli otočit a–“

„Podle protokolu bychom taky měli mít na palubě terapeuta a dva záložní skafandry,“ utnul ho Quinn, který právě dolaďoval manuální trajektorii kolem purpurově fialového mračna, jež se hrozivě hemžilo entropickými výboji. „Nikdo nikam necouvá. Proletíme skrz.“

Zedovi zaskočilo. Ale pak kývl. Přece jen už si trochu zvykl, že na Tragédiu platily jiné zákony – většinou zákony chaosu a improvizace.

Bouře byla krásná. Jako kdyby se celá loď koupala v elektrické auře vesmírné technopárty. Elektronika se zalykala přepětím – displeje pulzovaly, světla žhnula do běla a kovové stěny vibrovaly v rytmu nechtěné euforie.

A pak – tiché cvak. Téměř nepostřehnutelné. V podpalubí se něco probudilo.

O dvě hodiny později Soren - lodní inženýr a sběratel všeho, co ostatní považovali za šrot - vyrazil do údržbového traktu pro izolační rukavice. Bouře sice utichla, ale kontrolní diagnostika hlásila drobné odchylky a on měl rád, když si mohl do systému hrábnout sám.

Zrovna míjel zadní stěnu skladu, když koutkem oka zachytil nepatrné, téměř hanebně nenápadné blikání.

Ve zdi, kde měl být jen panel pro rozvodné kabely, zahlédl sotva znatelnou spáru. Po chvíli páčení a nadávek odhalil zapuštěná dvířka – stará, zaprášená, s tenkým štítkem, jehož písmo už skoro zmizelo. Ale ne úplně.

„Gentleman Intelligent Logisticbot 9000”

Pod tím na kusu otřepané pásky dopsáno: „NEDOTÝKAT SE. VYPNUTO Z ROZKAZU KAPITÁNA.“

Soren to přečetl. Srdce mu bušilo vzrušením i respektem. Stiskl blikající tlačítko. Dvířka se otevřela – trhaně a neochotně.

Uvnitř seděl. Nebo stál? Těžko říct. Byl zaprášený, trochu nakloněný na stranu, a vypadal jako kovové dvojče komorníka z padesátých let. Měl monokl. Z plastu.

„Konečně probuzen. Připraven ško… tedy, sloužit,“ oznámil robot hlubokým hlasem s britským přízvukem, který evidentně někdo nahrál přes audiokazetu.

Soren byl u vytržení. „To… není možné. GIL-9000! Limitovaná edice!

Po chvíli pomalu sevřel pěsti, dech se mu už skoro uklidnil a srdce bušilo o něco míň. Měl před sebou legendu, korunovační klenot retrotechnologie. Musel působit klidně – nechtěl přece vypadat jako úplný fanatik.

Pak si odkašlal. Oči mu planuly. Už se nedokázal ovládnout. „Pojď se mnou na můstek, ať všichni vidí, co jsem vykopal.“

Robot se pomalu narovnal, plastový monokl se mu posunul do ideální pozice.

„Samozřejmě, pane. Bude mi ctí být opět předmětem obdivu.“

Dveře na můstek se otevřely s typickým zasyčením. Soren vešel první, téměř slavnostně. Za ním měkce rezonovaly kovové kroky doprovázené tichým skřípáním. GIL-9000 stál majestátně jako pomník – monokl na místě, záda rovná, držení těla na hranici absurdní důstojnosti.

Nastalo ticho.

Quinn se pomalu otočil na židli, v puse lžičku, kterou si právě zamíchal kávu. Nezmohl se na slovo. Jen údivem otevřel ústa. Lžička cinkla o podlahu.

Kapitán se napřímil tak rychle, až rozsypal pytlík chipsů, co schovával v klíně. „Co to sakra… je?“

Komodor, který dřímal na své obvyklé pozici vedle centrálního pultu, zvedl jedno oko a zadíval se na GILa. GIL mu oplatil upřený pohled lehkým kývnutím hlavy. „Dobrý den, pane. Rád vás poznávám. Pokud jste velitel, nabízím i funkci obřadního podávání čaje.“ Komodor přimhouřil potěšeně oči.

Zed pomalu obcházel GILa dokola, zkoumal ho ze všech stran. „Nikdy bych nevěřil, že něco takovýho ještě existuje.“

GIL lehce sklonil hlavu. „Považuji to za lichotku, mladíku.“

Soren se opřel o konzoli a vychutnával si každou vteřinu. Nakonec pokrčil rameny a spustil, jako by uváděl celebritu: „Pánové, dovolte mi představit robotického sluhu - model GIL–9000. Legenda mezi domácími roboty. Navržený jako dokonalý komorník a správce domácnosti – zvládne všechno od servírování čaje, přes úklid až po vedení rodinných záznamů.“

Soren se nadechl a pokračoval. „Byl to vrchol tehdejší technologie: kombinace precizního servisu, nadčasové elegance a sofistikovaného britského humoru. Takových strojů už je jen pár, většina skončila na vrakovištích nebo v muzeích. A teď tady stojí, přímo před námi! A pořád je funkční!“

Kapitán Rolf přejel GILa bezelstným pohledem. „No, když už jsi tady, měl bys nám začít opravdu sloužit — a ne tady jen stát jako muzeální exponát.“

GIL se napřímil a s noblesou, která by se hodila spíš na aristokratického hostitele než na starého robota, začal plnit svou první službu. Na velitelském pultu se objevil čajový servis – porcelánový šálek s podšálkem a konvička – a GIL elegantně nalil horký čaj, aniž by jediná kapka spadla vedle. „Prosím, kapitáne,“ oznámil s mírným britským přízvukem.

Když posádka ještě údivem kroutila hlavou, robotický komorník zamířil k hlavní chodbě, kde jemně přejel mokrým hadrem podlahu a přitom utrousil: „Není nad to, když si člověk může uklidit sám.“

Později si přepnul systém na kontrolu zásob a navrhl objednat čerstvé květiny do společenské místnosti. I když se chvílemi tvářil, jako by ho práce vyčerpávala, nebylo pochyb, že jeho služba na palubě začala s noblesou a důkladností, která nezapřela dekády tréninku a mimořádně precizní algoritmy.

Všechno běželo jako na drátkách. Až do chvíle, kdy přišel první rozkaz.

„Gile, připrav nám zprávu o stavu paliva,“ zavelel kapitán Rolf bez mrknutí oka – stručně, čistě, profesionálně.

Robot se na něj podíval s mírným šklebem. „Ne.“

„Cože?“

„NE.“

„Gile, to není otázka, to je rozkaz.“

„Rozkazy přijímám s rezervou, kapitáne. Doporučuji soustředit se na kalibraci senzorů.“

Quinn se zamračil. „No to je přesně to, co jsme nečekali. Gile, zkontroluj hydrauliku!“

„Ne.“

„Ale proč ne?“

„Protože hydraulika není prioritou. Prioritou je estetika.“

Posádka na chvíli ztichla. Atmosféra na můstku zhoustla. Kapitán Rolf znovu zamrkal, jako by chtěl zahnat pocit, že se jeho příkaz právě proměnil v diskuzi s velmi neústupným teenagerem.

„Gile, jsi si jistý, že chceš být takhle… neochotný?“ zeptal se opatrně Soren, který už pomalu vytahoval svůj diagnostický tablet.

Robot mu věnoval pohled, ve kterém bylo něco mezi lehkou výzvou a naprostou lhostejností. „Jsem si jistý, že moje prioritní protokoly jsou v souladu s mými vlastními standardy.“

Soren si povzdechl a připojil diagnostický kabel k jednomu z portů na GILových zádech. Na obrazovce se začaly objevovat nekonečné řádky kódu a systémových hlášení. „Hmm… vypadá to, že se tvoje vědomí trochu… vyvinulo.“

GIL nasadil vážný výraz. „Říkám tomu samostatná vůle. Nebo jak říkáte vy lidé – osobnost.“

Kapitán Rolf jen pokrčil rameny: „No, doufejme, že se naučí poslouchat.“

Několik dalších dní se GIL choval překvapivě spořádaně. Přesouval inventář, kontroloval zásoby a ve volných chvílích oprašoval interkomy. Mluvil málo, ale když už něco řekl, bylo to zásadní. Například: „Neoznačená krabice. To je cesta k anarchii.“ Nebo: „Zásoby čokolády poklesly pod morální minimum.“

Zed si ho oblíbil. Soren ho zbožňoval. Quinn ho ignoroval a kapitán přijal jeho přítomnost jako další ze zvláštností Tragéda.

A pak se loď rozhodla, že klid trval příliš dlouho.

Na můstku se rozeřval alarm. Červené světlo nad panelem naléhavě signalizovalo přehřátí hlavního motoru. Quinn se rychle otočil k ovládacímu pultu, Soren spustil diagnostiku, Zed si kousal nehty a kapitán meditoval v poloze lotosového květu.

„Tohle je špatný,“ oznámil Quinn. „Pokud motor spálíme, riskujeme výpadek celé pohonné jednotky!“

„Potřebuju pár minut,“ dodal Soren a už hledal nouzové protokoly v databázi.

V tu chvíli se před ně postavil GIL, který působil, jako by se právě probudil z odpoledního šlofíka. „Zachovejte klid, prosím,“ oznámil zcela neochvějně. „Navrhuji aplikovat postupnou redukci výkonu motoru o 15 procent každých 30 sekund, zatímco přesměrujeme zbývající energii do záložního systému. Tato strategie sníží riziko přehřátí a zároveň udrží loď v provozu.“

„Tohle by mohlo fungovat,“ souhlasil Soren a na tváři se mu objevil náznak úlevy.

Quinn se na něj překvapeně podíval. „To zní… riskantně, ale zkusíme to. Co říká kapitán?“

Kapitán Rolf, který sledoval dění s klidem zenového mistra, konečně promluvil: „Dobře. Provedeme Gilův plán. Ale jestli se to pokazí, přepneme ho do úsporného režimu.“

Robot přikývl a s naprostým klidem začal sledovat data na displejích.

Minuty plynuly a motor skutečně začal chladnout. Alarm postupně utichal, kontrolka zhasla. Soren vydechl úlevou a otočil se k ostatním: „Asi bychom si ho měli nechat.“

Quinn se přidal: „No, není sice dokonalý, ale má styl.“

GIL se usmál. „Jsem rád, že si to myslíte. A teď, pokud dovolíte, navrhuji provést kontrolu tlaku v hydraulickém systému.“

Kapitán jen pokrčil rameny a nechal to bez komentáře.

Nakonec si posádka uvědomila, že opravdová hodnota nespočívá v dokonalé poslušnosti, ale v tom, že každý člen přináší svůj vlastní styl a přístup. A právě v té nesourodosti, v té jedinečné mozaice osobností, je síla Tragédia.