Dokonalé kosmické ticho

Loď Tragédium se táhla vesmírem s grácií vyhořelé kantýny. Žádný hluk motorů ze strojovny, žádné cinkání nádobí z lodní kuchyně, žádné hádky o tom, kdo zase vypnul gravitaci uprostřed večeře.

Na můstku poblikávala jen zapomenutá kontrolka systému detekce morální paniky a v křesle kapitána ležela opuštěná ponožka.

Osvětlení na lodi už dávno přešlo do nouzového režimu. Občas probliklo jako unavené oko selhávajícího androida.

Skrze okenní průzor byla vidět jen nekonečná tma a občasné záblesky vzdálených hvězd, které jako by si raději držely odstup.

Mrtvá loď.

Až na jednu věc.

Přesněji, jeden záchranný modul, ukotvený na levoboku. Z venku vypadal jako každá jiná kapsle – lehce zrezivělý, špinavý, s malým nápisem „Nouzové útočiště“.

Ale uvnitř?

„Kdo mi zase šlápl na nohu?!“ zasyčel Logan.

„To byla moje noha,“ ozval se Zed.

„Tak co ti vadí?“

„Že jsi mi šlápl na nohu!“

„Všichni minutu ticha, právě mi umírá osobní prostor,“ zasténal Rolf, nacpaný mezi zásobami dehydrovaného guláše a rozvaleným Komodorem.

Záchranný modul měl kapacitu pro tři osoby.

Bylo jich tam sedm. Osm, když počítáme Komodora. Devět, pokud započítáme i čajovou konvici, ke které se Marcus z neznámého důvodu připoutal bezpečnostním pásem.

Před dvanácti hodinami...

Na Tragédiu došlo k „náhlému a neplánovanému kolapsu podpory života“, což byl technický výraz pro: něco bouchlo a přestalo to chladit, topit, filtrovat, a vůbec dělat všechno, co má udržet lidi naživu.

Záložní systém? Instalován. Ale pouze jako rozpracovaný projekt praktické části Sorenovy diplomové práce.

Takže...

Během šesti minut se celá posádka přeskupila do nouzového modulu, včetně Komodora, který dovnitř vlezl první a odmítal pustit ostatní, protože „je tu teplo a voní to jako rybí konzerva“.

„Mám nápad,“ ozval se Rolf, když si triumfálně sedl na vakuový záchod a předstíral, že je to kapitánské křeslo. „Marcus opraví systém podpory života. Přichytí se na vnější plášť a vleze přímo do strojovny servisním průlezem.“

„Kapitáne, mám něco zlomeného, nevím co, ale bolí to, a myslím, že to je srdce,“ ozval se Marcus dramaticky.

„Tak si ho zalep,“ ušklíbl se Logan a podal mu přilbu s nápisem „Živý terč“. „Jestli budeš brečet, dej si přilbu obráceně, ať to nikdo nevidí.“

„Jasně, místo blbejch poznámek bys příště mohl nabídnout něco užitečnýho,“ zamumlal rezignovaně Marcus, aktivoval magnetické boty a začal se škrábat přetlakovou komorou ven.

Vynořil se z modulu s výrazem člověka, který se s osudem smířil tak důkladně, že už si s ním i tyká.

Skafandr hlasitě pískl a v Marcusově zorném poli se objevil nápis: „Varování: tento skafandr nebyl servisován od... načítám… načítám… .“

„Žádná údržba, žádné starosti. Asi nový trend,“ zamumlal Marcus naštvaně, zatímco si upravoval helmu, která mu seděla poněkud nakřivo kvůli nepravidelně tvarovanému účesu, který si vyfoukal těsně před odchodem. Čistě pro případ, že by je někdo přiletěl zachránit.

Cesta k servisnímu průlezu byla krátká… na mapě.

Ve skutečnosti musel obkroužit půl lodi, protože někdo (pravděpodobně Rolf) zaparkoval opravárenského droida příliš blízko a zablokoval vchod do průlezu.

„Zatracenej kapitán,“ zaklel Marcus polohlasně, zatímco se sunul po trupu lodi jako velmi nešťastný magnetický slimák.

„Vidíte? Všechno jde podle plánu,“ pravil Rolf spokojeně a usrkl z tuby s jahodovým nápojem.

„Je tam ticho. Asi vypadlo spojení,“ konstatoval Quinn s uchem na vysílačce.

„Ticho je přece znakem dobře fungující posádky,“ odvětil Rolf klidně. „Můžete mi věřit.“

„Nepřipomíná vám to ten incident s reaktorem?“ nadhodil Logan. „Naposledy, když jste řekl „můžete mi věřit“, jsme měsíc svítili svíčkami a jedli studenou ovesnou kaši.“

Chvíli bylo opravdu ticho – tíživé, podezřelé ticho, které většinou předchází buď výbuchu, nebo omluvě.

„To byla čistě náhodná událost,“ zamumlal Rolf.

„Kapitáne, zkratoval jste reaktor, protože jste do něj dal opéct sendvič.“

„Byl to sýrový sendvič!“ obhajoval se kapitán. „A ten reaktor měl ideální teplotu na zapékání.“

Quinn radši zesílil hlasitost vysílačky. Jen pro jistotu.

Marcus se zrovna natahoval k servisnímu panelu, když mu v jedné botě selhal magnet.

„Aaaa–!“ zaburácel éterem jeho výkřik, následovaný tupým nárazem a chrčivým: „Já… žiju. Ale myslím, že jsem si narovnal něco, co mělo zůstat zakřivený.“

V modulu kapitán vítězoslavně vykřikl: „Já věděl, že vysílačka funguje!“

Marcus se postavil. Trochu nakřivo. Zahleděl se na panel, připojil kabely, aktivoval záložní systém a s úšklebkem stiskl tlačítko s nápisem „NEPOUŽÍVAT BEZ SOUHLASU KAPITÁNA“. Pak ho stiskl znovu. Zatlačil do dveří. Nic. Kopl do nich. S nelibým zasyčením se konečně otevřely.

Klečel ve strojovně s obličejem částečně zasunutým do panelu, který rozhodně nevypadal, že by chtěl být opraven. Kabely mu visely přes rameno jako přerostlí hadi a z trubky nad ním neustále kapala voda – nebo aspoň doufal, že to byla voda.

„Podpora života restartována ručně… potřetí,“ zamumlal, zatímco šrouboval improvizovanou pojistku, co patřila původně do kávovaru. Jeden z ukazatelů se konečně rozsvítil zeleně, Marcus vydechl. „Buď to začne fungovat… nebo budeme mít v celé lodi příjemně filtrovaný smrtící ozón.“

Naskočily filtry. Ventilace. Světla.

Tragédium se probudilo – a vydalo zvuk, který zněl jako vzdychání kocoura, co se probouzí po třídenní pařbě.

Dveře záchranného modulu zasyčely a pomalu se otevřely. V mlžném osvětlení přechodové komory stál Marcus, umazaný od maziva, s vlasy trčícími do všech stran a výrazem člověka, který si zaslouží dovolenou, bonus a minimálně jednu omluvu. „Přežil jsem. Nečekejte, že to zopakuju,“ zahučel a opřel se o rám dveří.

Vzápětí se ozval typický zvuk z hlavního rozhraní.

„Tragédium online!“ zvolal Quinn a vyskočil, až narazil hlavou do stropu. Logan vítězoslavně zvedl ruce, jako by právě vyhrál mezihvězdný maraton, a Rolf… ten políbil holografický portrét lodi, který nosil u sebe, a pronesl: „Věděl jsem, že mě nezradíš.“

O deset minut později ležel Marcus na ošetřovně, s chladícím polštářkem na zadku a s nablýskanou konvicí, kterou hladil, aby se uklidnil.

„Tak co, jak bylo venku?“ zeptal se doktor, zatímco se mu snažil namíchat optimální směs pro fyzickou i psychickou regeneraci.

„Řeknu to takhle…“ Marcus si přitáhl deku. „Příště, až se něco porouchá, pošleme Rolfa.“