Den, kdy se zastavila… matka

Vesmírná loď Tragédium plula tichem vesmíru jako zapomenutý sen, co se bojí probudit.

Kapitán Rolf si spokojeně užíval poslední chvíle ničím nerušeného klidu ve své soukromé termální sprše, aniž by tušil, že na jejich trajektorii se už rýsuje další vesmírná katastrofa.

„Neohlášený přílet. Signatura neodpovídá standardním diplomatickým ani obchodním protokolům,“ zahlásil počítač.

Na obrazovce hlavního displeje se objevila ozářená loď s nápisem: „Pečuj a panuj“.

„Zase nějaký wellness modul?“ zamumlal Soren.

Kapitán se zamračil. „Spíš loď z hororu.“

Obrazovku na můstku rozjasnila tvář, kterou si Rolf přál vidět maximálně jednou za každé druhé desetiletí. „Zlato!“ zaznělo hlasitě z reproduktorů. „Maminka přilétá!“

Quinn bleskově vytáhl plán nouzové evakuace a preventivně začal skládat padák z prostěradla. Marcus zkontroloval, jestli jde otevřít servisní poklop, aby se v něm v případě potřeby mohl ztratit. Soren se mezitím pokusil splynout se zdí. Komodor přimhouřil oči, odkráčel z místnosti a nechal po sobě jen ocas mizící za rohem. Jediný, kdo se nehýbal, byl Rolf. Ten prostě ztuhl šokem.

Dveře hangáru se otevřely s neochotným zaskřípáním a Rolfova matka vkročila na palubu jako kosmická bouře ve flitrovaném plášti. Vlasy měla sčesané do pevného uzlu, na očích velké růžové brýle a za sebou vláčela zavazadlo velikosti menšího satelitu.

„Zlato, proč jsi mi neřekl, že máš tak šikovnou posádku? Ten s brýlemi je roztomilý,“ zamrkala na Sorena, který zrudl tak rychle, že by se podle něj daly kalibrovat výstražné kontrolky.

Rolf stál strnule jako holografický stojan na květiny. „Matko... to je opravdu... překvapení.“

„Ale no tak! Už dávno jsem říkala, že přijedu! Ten hologram k narozeninám nebyl jen přání, to byla jasná depeše: „Těš se, přiletím brzy! S láskou, maminka“.“

„Myslel jsem, že to byl virus.“

„Viry nevozí štrůdl!“ odsekla a vrazila mu do rukou krabici.

Poté vtrhla na můstek s energií supernovy a parfémem, který dočasně vyřadil požární čidlo na levé straně.

„Zlato! Co je to za barvu stěn? Betonová šedá z roku 2000? To tu žijete, nebo přežíváte?“ prohlásila matka s děsem v hlase a prstem ukázala na nejbližší panel. „Proč u toho displeje není závěs?! No hrůza! To je interiér, nebo sklad plechovek?!“ Pak se její pohled usadil na Rolfovi. „A podívej na sebe! Jíš vůbec? Vypadáš jak kostra! A proč máš župan? Co když tě někdo uvidí!“

Zed, neschopen jakéhokoliv odporu, spustil protokol Host Mode a s nuceným úsměvem matce nabídnul: „Máte na palubě volný výběr hudby, čaje, aromaterapie a výhled na mlhovinu podle vlastního výběru...“

Ukázala na něj a zavelela: „A ty mi říkej tetičko!“

A pak, s výrazem válečného štváče, obsadila kapitánské křeslo. „Tak, a teď k věci, Rolfíčku. Kdy mi dáš vnouče?“

„Matko, jsme na průzkumné misi v hlubokém vesmíru“, zaprosil Rolf.

„A co? Já měla tebe, zatímco jsem s tvým otcem budovala impérium na asteroidu. Během sluneční erupce!“ Její hlas zněl jako nezastavitelný vesmírný uragán.

Quinn vyprskl kávu do klávesnice a snažil se ji utřít rukávem. Neúspěšně.

Logan, opřený o stěnu, pozoroval scénu se zájmem fanouška dokumentů o přírodě: „Tady, přátelé, vidíme samici druhu Mater Familiaris ve své přirozené dominanci. Samec se pokouší uniknout, ale není kam. Kosmos je příliš malý.“

Marcus, aniž by cokoliv řekl, se otočil a s nově nalezenou urgencí odešel nainstalovat další, tentokrát atomový zámek na dveře své kajuty.

Rolf udělal pár opatrných kroků směrem k ní a s nervózním úsměvem, který působil spíš jako tik, spustil:

„Matko, chápu, že máš... zájem o chod lodi, ale velitelské prostory nejsou určeny pro civilisty. Ani pro... ehm... extrémně zkušené civilisty.“

Zvedla k němu obočí, pomalu a majestátně, jako by přistávala s celou planetou na jeho hlavě. „Já ti utírala nos, zatímco jsem vyjednávala s piráty o výkupném! A tys mi za to nakreslil pastelkou raketu, co vypadala jako paprika!“

Rolf otevřel pusu k protestu, ale ona jen mávla rukou a poslala ho převléct si župan.

Po cestě ke dveřím se ještě otočil a zachytil Quinnův pohled, který říkal „Tohle je tvůj problém, kámo - vyřeš ho.“

Po vyčerpávajícím dni Rolf seděl v kajutě, zničenější než celá loď po průletu asteroidovým polem. Matka seděla naproti němu, usrkávala jasmínový čaj z termohrnku s nápisem „Matka roku“ a pohlížela na něj pohledem, který by srazil na kolena i flotilu bitevních lodí.

„Víš, že tvůj bratranec z Alfa Centauri má už dvě děti?“ začala tónem, který Rolfa okamžitě přenesl zpět do dětství. „A ty pořád jen lítáš po galaxii a honíš vlastní stín. Už bys mohl konečně zapustit kořeny! Ideálně někde, kde je gravitace a slušné zdravotnictví.“

Rolf zoufale sáhl po kalíšku s recyklovaným vínem, ale matka byla rychlejší.

„Moc piješ,“ zkonstatovala suše a vytrhla mu ho z ruky.

„Matko… jak dlouho… zůstaneš?“ vydechl Rolf, téměř neslyšně.

„Ale co to je za otázku, Rolfíčku?“ odvětila s nadšením, které bylo až děsivé. „Do té doby, než tě zase postavíme na nohy! Uklidíme loď, přeorganizujeme režim a pak ti představím jednu velmi slušnou mladou kartografku, kterou mi doporučili v klubu matek vesmírných důstojníků…“

Matka reorganizovala rozvrh směn a zavedla nový systém hodnocení výkonu, který zahrnoval povinné stand-upy s kartami emocí, čtvrteční retrospektivy na téma „Jak se cítím jako člen posádky“ a gigantickou tabulku týmových hodnot, kterou museli na základě její zpětné vazby pravidelně aktualizovat. Zaveden byl také nový motivační panel na zdi, kde se každý den objevovala nová mantra jako „Nečekej na zítřek, dej kolegovi objetí ještě dnes.“ nebo „Srdce lodi bije v rytmu týmové práce.“

„A teď si všichni dáte relaxační obklad na čelo a půlhodinku sdíleného dechu,“ oznámila matka s úsměvem.

Quinn potichu zavřel oči a zamumlal: „Některé věci by se měly prostě zakázat, a to i v hlubokém vesmíru.“

Soren vedle něj jen odevzdaně přikývl. Na čele už jeden obklad měl, a vypadal, že uvažuje o trvalé hibernaci.

Zpočátku doufali, že to přejde. Že to bude jen krátká návštěva. Ale po týdnu, kdy Marcus musel moderovat kruh sdíleného vděku v rytmu terapeutického bubnu a Logan dostal trestné body za „sarkastický výdech“, bylo jasné, že je zle. Velmi zle.

A tak, jako rebelové na okraji impéria, se tajně sešli v údržbové místnosti C-17. Přišli připraveni. V očích jim hořel plamen naděje a v kapsách měli sušenky. Komodor přinesl mrtvou myš. Ne jako nabídku, ale jako výhružku.

„Přátele,“ začal Logan slavnostně, „tahle loď přežila útok pirátů, sabotáže, výbuch v palivové komoře...“

„A taky ten incident s gulášem,“ dodal potichu Soren.

„Ale tohle?“ Logan se rozhlédl. „Tohle nás zlomí!“

Zed přikývl. „Matka má plán. My ho potřebujeme taky.“

Marcus pozvedl šálek čaje z termosky a zašeptal: „Za Tragédium.“

„Za Tragédium,“ odpověděli ostatní.

Komodor zavrčel. Jen tak pro efekt.

Zed pomalu vyndal tablet a zadal do něj heslo: „Operace Svoboda“.

Druhý den ráno byl Rolf čerstvě oholený, v uniformě, vlasy uhlazené jako intergalaktická diplomatka. „Matko, chtěl bych ti ukázat svou novou pracovnu.“

„Ale vždyť jsem tam včera měnila závěsy.“

„Tahle je lepší. Malá a útulná.“

Matka byla nedůvěřivá. Ale následovala ho.

V momentě, kdy vstoupila do místnosti, podlaha pod ní začala jemně vibrovat. „To je... nějaká masážní funkce?“

„To je... expresní návratová kapsle, matko.“

Rolf se usmál a rychle vycouval.

Kapsle cinkla a zavřela se jako vajíčko. Rolf stiskl tlačítko a matku i s pracovnou odeslal do vzduchoprázdna… .

Vesmírná loď Tragédium, kdysi symbol dobrodružství a nekonečných možností, se stala živoucím důkazem jedné neúprosné pravdy: matka si vás najde všude. Nezáleží na galaxii, ani na rychlosti světla – některé invaze jsou prostě nevyhnutelné.