Daruj a bude ti darováno

Tragédium plulo galaxií s efektivitou reklamního letáku, který už nikdo nechce – ale přesto dorazí včas. Vše na palubě fungovalo přibližně správně, což ve vesmírných podmínkách znamená úspěch. Až na jednu drobnou závadu. Vnitřní prostor Tragédia se jaksi zúžil.

„Do háje!“ zaklel Zed, když zakopl o objemnou krabici a natáhl se na podlahu.

„To jsem si tam odložil. Jen na chvíli,“ bránil se Marcus, když ji posouval blíž ke stěně.

„Na chvíli? Je na ní štítek ‚Mix funkčních přebytků – nevyhazovat‘!“

„No právě,“ odvětil Marcus, „ten název to přesně vystihuje.“

Quinn si chtěl v kuchyňce uvařit kávu. Otevřel horní skříňku a z poličky se na něj vyhrnula lavina reklamních hrnků. „My přece žádný sběratelský program nezačali!“ křičel, zatímco porcelán cinkal o podlahu. „Reklamní hrnky jsou mor!“

„Časopisy,“ zavrčel Logan, který se objevil ve dveřích. „Na záchodě se už nedá ani sednout. Mám pocit, že mě při každé návštěvě sledují tři ročníky Galaktického zahrádkáře a kompletní archiv Zbraně & Zbrojení.“

„Tohle je ukázkový případ entropie. Nebo hlouposti,“ poznamenal Soren suše a uklidil se stranou, aby na něj nic nepadalo. „V našem případě kombinace obojího.“

V rohu společenské místnosti se Komodor spokojeně rozvaloval v obrovské krabici s nápisem „Nepoškozovat – obsahuje důležité vybavení“. Posádka mlčky uznala, že štítek je přesný, i když náklad se zjevně změnil.

Když se Rolf pokusil projít kolem, uvízl mezi hromadou neoznačených beden a rozbalenými suvenýry. Stál tam, teatrálně rukama odhrnoval nepořádek a zhluboka dýchal. Nepomohlo to. Pak zavelel k ústupu a „strategicky“ se stáhl do kajuty.

Seděl před rozsvíceným terminálem. Prsty bubnoval do stolu a hledal správná slova do vyhledávače GalaxyNetu. „Jak se zbavit nepotřebných věcí, aniž by to vypadalo, že je vyhazuju?“ Systém mu nabídl desítky výsledků: Minimalismus pro pokročilé kapitány, Daruj a zapomeň, nebo Jak z krabic postavit meziplanetární pevnost.

Chvíli přemýšlel, až mu zrak přistál na reklamě s blikajícím sloganem: „Bazarion – planeta, kde každý nepotřebný předmět dostane druhou šanci!“

„Takže charita,“ odkašlal si Rolf slavnostně. „Možná to zní skromně, ale někdo musí zachránit tuhle loď před nepořádkem a galaxii před nedostatkem porcelánu.“

Vzápětí svolal posádku.

V zasedačce panoval šum a cinkání hrnků, které se i sem dostaly v nezdravém množství.

Rolf vstal, narovnal si uniformu a pronesl tónem, jako by oznamoval vítězství nad flotilou nepřátel: „Posádko, našel jsem řešení. Zachráníme Tragédium před chaosem a přitom pomůžeme galaxii. Všechno, co nám překáží, darujeme na Bazarion. Nevyhazujeme – obdarováváme! Staneme se hrdiny s čistým svědomím!“

Chvíle ticha.

„Takže… my se zbavíme krámů a oni se jimi zasypou?“ nadhodil Zed.

„Bazarion poptává, my darujeme,“ konstatoval Rolf. „Dokonalá synergie.“

Soren ani nezvedl oči od terminálu. „Kapacitní problém řešen přenosem do cizího bufferu. Logisticky čisté, eticky šedé.“

Marcus se zamyslel: „A když tam dám šroubky, co když je někdo fakt použije? Budu si muset začít vést evidenci.“

„Ty už si vedeš evidenci,“ připomněl mu Logan. „Půlku strojovny máš zaplněnou krabicemi s nápisem ‚Dočasná rezerva‘.“

Quinn opatrně odsunul hromadu hrnků, aby měl kam položit lokty. „Super. Takže hrnky, šrouby a časopisy skončí na jedné planetě. Myslím, že jsem právě pochopil definici pekla.“

Rolf se nenechal vyvést z míry. „Tohle je oficiální program. Zachráníme vlastní loď před zahlcením a zároveň dáme věcem druhou šanci tam, kde je o ně skutečný zájem. Připravte zásilky, zapečeťte kontejnery, přepište nápisy z ‚Dočasná rezerva‘ na ‚Dar k využití‘. Ať je v tom jasno. Quinne, nastav kurz. Směr: Bazarion!“

Chodby Tragédia připomínaly improvizovaný bleší trh. Bedny, pytle a hromady věcí zaplavily loď a posádka se dohadovala, co všechno poletí „pryč“.

Marcus se přehraboval v krabici plné šroubů, matek a plíšků. „Tyhle nikam nedám. To jsou záložní šroubky!“

„Záložní k čemu?“ zeptal se Soren.

„No… k něčemu,“ zamumlal Marcus. „Ale tyhle drátky můžeme darovat. Jsou moc krátké na cokoliv důležitého.“

Quinn vláčel krabici reklamních hrnků. „Na Bazarionu z toho udělají poklad. Třeba muzejní exponát.“

„Jsou to jen hrnky, Quinne,“ povzdechl si Logan.

„Ale limitovaná edice!“ hájil se Quinn. „Některé mají loga firem, které už dávno zkrachovaly. To je přece retro!“

Logan mezitím balil stohy časopisů Byrokracie včera, dnes a zítra. „Tohle je vzdělávací materiál.“

„Ne,“ opravil ho Zed, „to je zbraň hromadného uspávání.“

„A co tahle speciální příloha?“ Logan zvedl svazek s názvem Formulář jako umělecké dílo.

„Daruj to. Třeba to budou chtít do muzea mučících technik,“ odbyl ho Rolf.

Komodor se usadil na hromadě plyšových krys a odmítal vstát.

„Ty potvory jdou taky,“ řekl nekompromisně Rolf.

Komodor varovně zasyčel a zabořil drápy hlouběji do plyše.

A pak dorazil doktor Hale. Nesl poloprázdné lahvičky léků, sadu chirurgických nástrojů a nafukovací model lidského torza. „Všechno funkční,“ tvrdil. „Jen ten torzo-simulátor má menší vadu. Když ho nafouknete, začne recitovat Shakespeara.“

„To je dar pro kulturu,“ zamumlal Rolf a připsal to na seznam.

Zed stál opodál, s náručí drobných předmětů, a kroutil hlavou. „Jestli je tohle hrdinství, pak má hrdina hodně velký batoh.“

„Nebo hodně velké externí úložiště,“ ucedil Soren.

Rolf se spokojeně usmál a vztyčil ukazováček. „Přátelé, na Bazarionu z nás budou hrdinové. Odlehčíme lodi, podpoříme charitu a konečně bude na palubě místo, abych si mohl pohodlně sednout. To je vítězství na všech frontách.“

Tragédium se naklonilo a začalo klesat do atmosféry. Z výšky se Bazarion tvářil jako planeta s mírně neuspořádaným reliéfem – ale čím blíž byli, tím víc se ukazovala pravda.

Hory oblečení se kupily do bizarních vrcholů a jejich svahy zářily všemi barvami jako podivný patchwork maximalismu. Mezi nimi se tyčily katedrály z lednic a věže z praček, poskládané s logikou zoufalého architekta. V úzkých průrvách mezi masami věcí se krčila města vystavěná z kartonových krabic. Pole plyšových hraček se táhla k horizontu a jejich plastové oči tupě zíraly do nebe. Místo řek se krajinou vinuly proudy kabelů a lány starých elektronických přístrojů se v slunečních paprscích třpytily jako roztříštěné moře křemíku a skla. Nad tím vším zářily billboardy a světelné reklamy, které slibovaly „druhou šanci“ věcem, jež už jich dávno několik dostaly.

„To už není planeta. To je sklad, co se vymkl kontrole.“ zamumlal Quinn.

„Tam se moje šroubky ztratí navždy. To je černá díra na spojovací materiál!“ vyhrkl Marcus zděšeně.

Soren monotónně poznamenal: „Nebo open-source projekt, kam každý přidal vlastní kód. Nikdo nic netestoval, ale všichni odhlasovali, že je to stabilní.“

Doktor Hale si zamyšleně prohlížel povrch planety, v ruce držel poloprázdnou lahvičku s dezinfekcí, kterou si právě lil na rukavice. „Jestli tam opravdu chcete jít,“ pronesl suše, „doporučuju ochranné obleky. A masky. A možná i závěť.“ Poté se obrátil k posádce se zvláštně zaujatým výrazem a beze spěchu zamířil zpět do útrob lodi — pravděpodobně hledat ještě silnější dezinfekci.

Zed, bledý, tiskl čelo k průzoru a mlčel. Jeho sen o nápravě světa se právě rozpadl.

Kapitán Rolf stál pevně u kormidla. „Posádko, nenechte se zmást. Ano, vypadá to jako apokalypsa. Ano, zdálky to budí hrůzu. Ale uvnitř nás čeká hrdinská mise. Připravte se na přistání!“

Tragédium dosedlo na přistávací plochu z rovnoběžně posvařovaných praček. Vzduch se tetelil horkem a pach připomínal směs pracího prášku, přepáleného plastu a lehce uleželých ponožek. Posádka se vynořila z rampy v ochranných oblecích, helmy zamlžené dechem, filtry tiše bzučely. Jen Rolf šel napřed bez jakékoliv ochrany, s nažehlenou uniformu, jako by se chystal na přehlídku.

Na konci rampy je přivítal muž v záplatované kombinéze s nápisem Bazarion – zákaznický servis. V ruce kelímek kafe, v puse cigáro. Přelétl posádku pohledem, uchechtl se a kývl hlavou k Rolfovi: „Vidíte? On to pochopil. Obleky jsou tady zbytečné. My to dýcháme už roky. Občas někdo zezelená, ale většinou to přejde.“

Quinn se nervózně ošil. „Takže… je to bezpečné?“

Muž pokrčil rameny. „Jasně. Pokud se ovšem vyhnete místním plyšákům. Ti se totiž vrací.“ Zazubil se, jako by šlo o místní vtípek, a mávl k halám složeným z lednic. „Nejdřív vyložíte krámy a pak si můžete za drobný poplatek vzít bednu.“ Ukázal na hromadu otřepaných krabic. „Speciální akce Bazarionu – zaplatíš jednou a co do ní nacpeš, to je tvoje. A je jedno, jestli hrnek, mikrovlnku, nebo celou kolekci manuálů. Jen bacha, žádná reklamace.“

Quinn si promnul zátylek. „Takže my vám to darujeme… a pak si to můžeme zase koupit?“

„Přesně,“ přikývl zaměstnanec spokojeně. „Druhá šance – jak pro věci, tak pro zákazníky.“

Rampa zaduněla, když posádka začala tahat ven své krabice a pytle. Vykládání však probíhalo překvapivě pomalu.

Logan se zarazil, když zahlédl, že Quinn hází do kontejneru polštář ve tvaru asteroidu. „Ten přece vypadá jako originál z mise na Beltu!“

Quinn pokrčil rameny. „Jo, ale vždycky mě z něj bolelo za krkem. A navíc syčí.“

Když se polštář stlačil pod tíhou dalších věcí a skutečně zahvízdal, Logan ho okamžitě vytáhl zpět. „Tohle nemůžeme vyhodit. Je to artefakt!“

Mezitím Soren zvedl Rolfovu starou sbírku kazet s „Motivačními proslovy pro kapitány“. Už se je chystal vyhodit, ale Rolf k nim přiskočil, jako by šlo o posvátné relikvie. „Tyhle zůstávají! Nikdy nevíš, kdy potřebuješ dodat projevu šťávu.“

Doktor Hale zamyšleně držel v ruce nafukovací model torza. Už ho málem položil na hromadu, ale pak si to rozmyslel a zasunul zpět pod paži. „Ještě se může hodit. Třeba na oslavě, jako piňáta.“

Na chvíli to vypadalo, že se vykládání zastaví úplně. Každý z posádky měl totiž podezření, že to, co vyhazuje ten druhý, by se mu vlastně docela hodilo.

Po několika přestřelkách, výměnách názorů a dramatických záchvatech nostalgie se posádka nakonec shodla, že aspoň část nákladu může planeta Bazarion přece jen přijmout. Kontejnery zapečetili, utřeli si pot z čela a v poněkud napjatém, ale odlehčeném tichu se všichni otočili k zaměstnanci se záplatovanou kombinézou. Ten jen ukázal na hromadu kartonových krabic. Bylo jasné, že další fáze mise právě začíná.

Posádka se rozprchla do uliček mezi hory věcí. Každý s bednou v náručí, každý s vlastním plánem a nulovou sebekontrolou.

Quinn nadšeně zvedl obří hrnek s logem „Intergalactic Plumbing Expo 2177“. „Tohle je limitka!“ zvolal, ačkoliv to říkal u každého třetího hrnku.

Zed protočil oči. „Počkat… hrnky? To jako vážně?“

Quinn se na něj vítězoslavně zazubil. „Tohle nejsou hrnky. To jsou suvenýry!“

Logan se sklonil k hromadě a vytáhl ohnutou plastovou ceduli s nápisem „Nouzový východ“. Očistil ji rukávem a spokojeně zamlaskal. „Nikdy nevíš, kdy se bude hodit. Obzvlášť na naší lodi.“ A šoupnul ji do krabice.

Soren si vybíral pečlivěji. Našel starý osciloskop a tvářil se, že právě objevil svatý grál techniky. „Fungovat to nebude,“ poznamenal doktor Hale, který procházel kolem s bednou plnou podezřele vypadající lahviček. „Ale nádherně se v tom skladuje sérum.“ Vytrhl mu osciloskop z ruky a nacpal si ho do bedny.

Marcus (už beztak otrávený z předchozí debaty) nakonec popadl šlapací mixér na smoothie. „Aspoň to nemá žádnou elektroniku. Tohle přežije i při výpadku.“

Rolf se mezitím zastavil u nafukovacího manekýna v kapitánské uniformě. Dlouze si ho měřil, pak ho beze slova uchopil a vmáčkl do krabice. „Dvojník na veřejné projevy,“ vysvětlil prostě.

Po půlhodině bylo jasné, že původní plán odlehčit loď se poněkud zvrtl. Každý člen posádky se vracel s bednou napěchovanou po okraj a tvářil se, jako by právě uzavřel nejvýhodnější obchod svého života.

Když konečně naložili své „poklady“ na palubu, rozhlédli se po společenské místnosti. Stůl se prohýbal pod tíhou hrnků, na zemi se povalovaly časopisy, u stěny se kupily bizarní přístroje. Mezi tím vším se rozvaloval nafukovací manekýn v kapitánské uniformě. Loď vypadala děsivě povědomě.

„Hele, máme sbírku hrnků!“ zvolal Quinn nadšeně, než si uvědomil, co právě řekl.

Logan se zamračil a odkopl hromadu časopisů, které mu překážely u nohou. „Takže jsme odvezli starý papír, abychom si přivezli jiný.“

Doktor Hale zvedl bednu lahviček a povzdechl si: „Nevím, jestli je to pokrok, ale aspoň mám novou sadu na pokusy.“

Soren se posadil k terminálu a bezvýrazně konstatoval: „Loď je opět zahlcena. Experiment s charitativní redistribucí selhal.“

Posádka chvíli mlčela, a pak jim to s nepříjemným pocitem došlo. Po veškeré té dřině byla jejich loď přesně tam, kde začínala.

Koloběh věcí je věčný a neúprosný. To, co dnes slavnostně daruješ, zítra s nadšením koupíš zpátky — jen v jiné barvě a s novým příběhem na obalu. Tragédium se stalo součástí nekonečného cyklu, kde neexistuje skutečná ztráta ani skutečné vítězství. Věci nikdy nezmizí. Jen změní adresu nebo majitele.