Chyba systému: Lidský faktor

Rolf měl vždy slabost pro výhodné nabídky. Obzvlášť když mu centrální GalaxyShop poslal personalizovaný e-mail s předmětem:

„Hyperoptimální Balíček Progresivního Komfortu™“

…a pod tím blikající text: „AKTUALIZUJTE SVŮJ SYSTÉM – JEN DNES! 98% SLEVA!“

…a tlačítko „PLATIT POZDĚJI“ .

Kliknul.

Zdálo se, že všechno běží hladce. Software nainstalován. Loď zrestartována. Posádka si dál vařila instantní nudle a v poklidu ignorovala údržbový režim. Ale už druhý den si všimli podivností.

Nejdřív zásek při ovládání dveří do strojovny. Pak zmizela navigační mapa. Potom přestala fungovat klimatizace v kajutách – a místo běžného provozního šumu začala loď vyluzovat zvláštní „psychedelický subprostorový šanson s hypnotickým podtónem“, který nikdo nikdy nenainstaloval.

Posádka to naivně přičítala běžnému opotřebení – Tragédium už něco pamatovalo a opravy se řešily... kreativně.

Loď se třásla. Ne kvůli vnějšímu ohrožení, ale kvůli vnitřnímu chaosu. V každé místnosti blikal jiný varovný nápis. Hlasový asistent recitoval recepty na omáčku z planktonu. V přechodových zónách se náhodně spouštěla nouzová dekontaminace, takže polovina posádky už byla třikrát dezinfikovaná a jednou málem svlečená z kůže.

Zed ztratil přístup ke hvězdným mapám. Navigační systém se mu vysmál: „Váš zkušební režim uplynul. Navigace dostupná pouze pro sponzorované planety.“ Bouchání jeho čela do konzole začalo mít rytmus.

Rolf šokovaně vyskočil ze sprchy, když se ze stropu ozvalo: „Chcete upgradovat na Teplotu Plus™? Teplá voda již není zahrnuta v základním režimu.“

Umělá gravitace byla funkční… čtyři hodiny denně. Potom se loď přepnula do režimu „Lite“.

Quinn už mluvil výhradně v pípnutích, protože systém mu neustále cenzuroval věty: „To je na píp!“ „Mě už z toho vážně pípne!“

Aby se kdokoliv dostal do strojovny, musel do systému nahrát selfie s jedním ze čtyř povolených úsměvů. Marcus to několikrát zkoušel s nasazenou svářečskou helmou, čímž si omylem smazal přístupová práva.

Loď dál přehrávala falešné reklamy, střílela konfety ze servisních dvířek a přehazovala gravitaci jako rozmazlené batole.

„Tohle není běžná porucha,“ zamumlal potichu Soren, když mu obrazovka místo diagnostiky ukázala barevné logo s nápisem: „Galaxy Upgrade Pack™ – Děkujeme za instalaci. Užijte si personalizovaný zážitek!“

„To je virus. A ne ledajaký.“

Soren měl zvláštní zálibu: starou technologii. Zatímco většina inženýrů s nadšením aktualizovala své systémy na nejnovější kvantové standardy, on s láskou leštil plastové klávesy starých klávesnic, považoval blikající LEDky za poezii minulosti a sbíral disky, které měly tolik škrábanců, že se i Komodor tvářil spokojeně. Posádka považovala jeho „muzeum technických kuriozit“ za podivnost – až do dne, kdy se ukázalo, že právě jeden z jeho nejbizarnějších kousků může zachránit loď.

Když si uvědomil, že veškeré moderní systémy byly napadeny, zatvářil se Soren jako dítě, které právě dostalo klíč od cukrárny. Oči mu svítily nadšením a s téměř posvátnou úctou vytáhl z regálu svůj nejcennější klenot – TRITON 2 000. Ošoupaný šedý kvádr s analogovým displejem a s nulovým připojením do sítě. A hlavně – s žádnou aktualizací za posledních sto let.

„Tak pojď, starouši,“ zašeptal a pohladil kryt zařízení. „Je čas, aby ses zapsal do historie. Znovu.“

Seděl v šeru kajuty, jen slabá záře starého monitoru mu osvětlovala obličej. Ticho narušoval větrák hlučný jako helikoptéra a cvakání mechanické klávesnice. Psát kód bez umělé inteligence, bez diagnostiky, bez internetové nápovědy, bylo jako opravovat vesmírnou loď s hřebíky a žvýkačkou.

Virus byl mazaný, uměl se maskovat jako systémový proces, zacyklit výpočty, schovat se ve smyčkách. Ale Soren měl jednu výhodu – vůbec se nebavil. A když se nebavil, byl nebezpečně efektivní.

Po několika hodinách se Soren konečně chystal zasunout disketu do stařičké mechaniky. „Jestli tohle přežiješ, starouši, přísahám, že ti dám vlastní větráček z organického titanu,“ zamumlal a pohlédl na disketu, na které fixem stálo: „ANTIVIRUS – Sorenova pojistka na den, kdy to půjde celý do háje“.

„A teď se všichni držte. Resetuju hlavní jádro,“ oznámil přes interkom, který mluvil jako hyperaktivní dětský moderátor z meziplanetární reklamy.

Nahrávání do systému proběhlo přes tři adaptéry, redukci ze starého sériového portu a tři výstražná hlášení. Lodní systém se chvíli bránil, pak to přijal jako osud. Zřejmě uznal starší autoritu. Antivir se rozběhl s neúprosnou rozhodností válečného veterána.

Na palubě na chvíli zhasla světla. Motory zahučely hlubokým tónem, jako by si po dlouhé době oddechly. Reklamy utichly. Záchod už nevyžadoval souhlas s podmínkami použití a hlasový asistent přestal rýmovat.

Zed se zhluboka nadechl: „To je ticho… “

Marcus stál u dveří strojovny. „Takže už žádná selfie?“ zabručel. „A já se konečně naučil úsměv číslo čtyři…“

Rolf, který právě v ruce držel vyúčtování za prémiové funkce, se posadil do křesla a těžce si povzdechl. „To byla... zkušenost.“

A Soren si na svůj starý, samostatně stojící počítač nalepil štítek: „Nezničitelný. Nezastavitelný. Neocenitelný.“

Komodor Ignor se převalil na záda. Drama skončilo. Opět.

A tak se posádka lodi Tragédium během pouhých několika dní naučila, že i když je technologie rychlá, lidská hloupost ji často předběhne.