Čas na čaj

Když se ozvalo přistání zásilkové kapsle, celý můstek ztichl. Kapitán Rolf zvedl obočí a nasadil výraz muže, který už tři týdny tají, že rozpočet lodi investoval do parfému s názvem „Esence Vůdcovství“.

„Nová zakázka?“ zavrčel Logan skepticky.

Kocour Komodor se vyhoupl na řídicí pult, shodil hrnek s nápisem „Nejlepší kapitán galaxie“ a zalehl blikající tlačítko s nápisem „OTEVŘÍT“.

Místnost ozářil hologram.

„Zákazník: Konsorcium mezihvězdných sběratelů artefaktů.

Předmět: Relikvie z opuštěné stanice Sedma-Echo.

Odměna: 250 000 kreditů a poukázka do intergalaktických lázní.“

„Lázně?“ Rolf si automaticky začal uhlazovat límec. „Bereme to.“

„Počkejte kapitáne,“ ozval se Logan. „Stanice Sedma-Echo? Není to ta, kde všichni beze stopy zmizeli a zůstala po nich jen hromada špinavých ponožek?“

Na můstku nastalo ticho.

„Be-re-me-to,“ zopakoval Rolf.

Nikdo neměl dost sil odporovat. A tak se Tragédium vydalo vstříc další grandiózní katastrofě.

Let ke stanici Sedma-Echo trval přesně dvě a půl ironické poznámky, následované čtyřmi hodinami pasivně agresivního mlčení mezi Loganem a Rolfem.

Když se Tragédium blížilo k doku stanice, Komodor byl neobvykle vzrušený. Otočil se k posádce, ale ignorace, kterou obvykle vystavoval, tentokrát ustoupila jiskře zvědavosti a lehké škodolibosti.

„Nikdo není doma,“ konstatoval Quinn, zatímco poklepával na palubní obrazovku, jako by tím mohl přimět stanici odpovědět. „Žádná energie. Žádná odezva. A někdo napsal pozdrav na vstupní bránu - „Vítejte v Očistci“.“

„Stanice má asi nového majitele“, poznamenal Rolf.

Výsadkový tým, který sestával z Logana, Marcuse, a Komodora Ignora (který měl na žádost kapitána plnit funkci „Morálního dozoru“), vstoupil do útrob stanice. Atmosféra páchla, jako když se pokusíte sušit špinavé prádlo v mikrovlnce.

Všude byly stopy zápasu. Konkrétně stopy v prachu, jak se někdo zoufale pokoušel utéct. Bohužel v kruzích.

„Tady to fakt vypadá, jako by se tu zastavil rozum,“ zašeptal Marcus.

„Nebo účetní kontrola,“ přikývl Logan.

Našli místnost s artefaktem. Ležel na podstavci, zářící, nádherný, pulzující... a šokujícím způsobem připomínající konvici na čaj.

„Tohle za čtvrt mega?“ Logan si odfrkl. „Vsadím se, že je to prokleté.“

V tu chvíli se stěny rozvibrovaly a z reproduktorů zazněl hlas, který zněl mírně namíchnutě.

„VAROVÁNÍ. ODEJDĚTE. NEZASLOUŽÍTE SI ČAJ VĚČNOSTI.“

„Tak to je jasný,“ řekl Rolf přes vysílačku z můstku. „Očividně prémiový produkt.“

Komodor Ignor vyskočil na podstavec. A tím aktivoval past. Samozřejmě omylem.

Komora s artefaktem se začala otřásat – panely se zvedaly, světla potemněla a z každého větracího otvoru začaly vylézat… ponožky. Hrozivé, pestrobarevné a poněkud vlhké.

„Tohle je sen všech praček... a noční můra každé hospodyně,“ zašeptal Marcus a hrábl po konvici. „Au! To pálí!“ zaklel a při pokusu ustoupit se sklouzl na zbloudilé ponožce s výšivkou „I ❤️ Saturn“. Otočil se ve vzduchu jak mizerně naprogramovaný gymnastický dron a dopadl vedle konvice.

Logan tasil zbraň. „Střet s mimozemskou entitou!“ zakřičel a střelil do první ponožky. Ta se jen trochu zatřásla a lezla dál.

Rolf mezitím zpanikařil a začal se pomalu loučit s poukazem do lázní.

„Zachraňte konvici!“ vykřikl.

Logan popadl Marcuse i s konvicí, přehodil si ho přes rameno jako kabelku a rozběhl se. Marcus cestou hlasitě sténal, Logan nadával, a konvice tiše klokotala.

Když se ponožková tsunami převalila přes podstavec, Komodor se s noblesou rozvalil a nechal se unášet chodbami na vlně bavlněného zmaru zpět k lodi.

Loď Tragédium opustila gravitační pole stanice Sedma-Echo. Dveře hangáru se zavřely, ponožky zůstaly v útrobách opuštěného komplexu a jediný, kdo utrpěl skutečnou újmu, byl Marcus – konkrétně jeho důstojnost.

Na ošetřovně seděl v protinárazovém lůžku s rukou v obvazu a výrazem člověka, který se přestal ptát „proč“, a přešel rovnou k „co mě příště zabije“.

Logan tiše čistil zbraň a občas mu cukl koutek, když si vzpomněl, jak táhl Marcuse chodbou jako pytel brambor. Ten se přitom držel konvice jako svatého grálu.

A Rolf? Ten si seděl na kapitánském křesle, hrdě svíral holografický poukaz do intergalaktických lázní a zářil štěstím. „Žádná kletba, žádní mimozemští kostlivci, jen ponožky. To beru jako výhru,“ pronesl spokojeně. „A poukaz platí ještě měsíc. Perfektní.“

„A co ta relikvie?“ ozval se Quinn z pilotního křesla.

„Zabalená, dekontaminovaná, označená jako „křehké a potenciálně nebezpečné“. Čeká ve skladu na odeslání,“ Rolf se zasnil. „Pošleme ji... ale až po masáži.“

Jedinou relikvií na palubě byl opět Komodorův nezničitelný klid a cvakavě vibrující panel podpory života, který už třetí měsíc vydával zvuk jako špatně naladěný saxofon.

A tak se loď vydala dál, připravená na další šálek mezihvězdného chaosu.